Mé tajné přání

1. dubna 2007 v 2:32 | ZuzkaS. alias Leena |  Mé tajné přání
Hele lidičky, tuhle povídku jsem zveřejnila pod svým pseudonymem Leena na www.potterpovidky.cz.web tak doufám, že mě někdo neobviní za zveřeňování cizích děl, toto je totiž MOJE :-)) A plosím plosím o komentáře :-)

Dost dlouho už čtu Harryho Pottera a jsem do něj celkem blázen. Šla jsem normálně spát, ale když jsem se probudila, doma jsem nebyla.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo mi to tu nějaké povědomé. Po chvíli přemýšlení jsem zjistila, že jsem v nebelvítské věži v dívčí ložnici, bylo to tu přesně podle knihy. Podívala jsem se na digitální hodinky na svém zápěstí, bylo 2.září, osm ráno. Podle knihy bych měla jít na snídani, velmi rychle jsem uvěřila kde jsem a vůbec mi to nevadilo, ba naopak, tak jsem vstala a oblékla si hábit, který byl označen mojí jmenovkou. Sešla jsem do společenské místnosti a prošla portrétem. Než jsem sešla do Velké síně, zjistila jsem, že to tu znám, bylo to přesně tak, jak to popisovala kniha. Ve Velké síni jsem si sedla k nebelvítskému stolu. Bylo vidět, že mě tu zřejmě nikdo nezná. Několik lidí se mě zeptalo jak se jmenuji. Kolem stolu začal obcházet nebelvítský prefekt a rozdával rozvrhy. Vzala jsem si svůj a podívala se na nadpis.
Rozvrh pro 5.ročník - Katie Remmová (což bylo moje jméno)
"To je super být v pátým ročníku," ozvalo se vedle mě.
"No nemysli si Rone, že ti tu budu dávat opsat úkoly," podotkl dívčí hlas…..ten tón, to jméno…..to mě donutilo se otočit.
"Harry,Hermiono….Rone!"vyhrkla jsem, protože vedle mě seděla má oblíbená trojice z knihy.
"Ty nás znáš?" podivila se Hermiona. "Jak se jmenuješ….a z jakého si ročníku?"
"No," začala jsem váhavě, "jsem Katie Remmová z pátého ročníku."
"Hmmm, ještě jsem tě tu neviděl," zamyslel se Ron.
"Tos ani nemohl!" zasmála jsem se, ale v zápětí jsem se plácla přes pusu.
"Hmmm, asi nám budeš muset něco vysvětlit," řekla Hermiona, "ostatně máme hoďku volna, tak zajdeme do knihovny."
Po snídani jsem se všichni vydali do knihovny a já byla hrozně nervózní, jestli mi budou věřit. Harry se po mě pořád díval a prohlížel si mě. V knihovně jsem se posadili k jednomu stolu a já začala vyprávět.
"A jako jak se dostaneš zpátky?" vyhrkl Ron.
"Myslím," předběhla mě v odpovědi Hermiona, "že to asi neví nikdo."
"Takže vy mi věříte?" zeptala jsem se překvapeně, ale vděčně.
"Dějou se divný věci a nejen u nás," odpověděl Harry.
"Takže vlastně neumíš žádná kouzla?" zeptal se udiveně Ron. Pokrčila jsem rameny, tohle mě nenapadlo, rychle jsem se přizpůsobila a vůbec mi nepřišlo na mysl odporovat, že jsem v Bradavicích, hůlku jsem sice měla ve svém hábitu, ale o tomhle jsem opravdu neuvažovala.
"Hmmm, teď máme dvouhodinovku lektvarů," zamyslela se Hermiona, "já ale slíbila Ronovi, že si s nim sednu. Tak si budeš muset sednout s Harry, ale tomu to jde, takže nemusíš mít obavy."
"No,ehm, ehm," ozval se Harry, "ne že by mi to šlo. Ale rád si s tebou sednu." Dořekl a usmál se, mě srdíčko přetékalo štěstím.
Potom jsme se vydali do sklepení k učebně lektvarů. Připojili jsme se ke skupince, která už před učebnou postávala. Očima jsem přejížděla své spolužáky a i ty ze Zmijozelu, většinu jsem jich znala.
"Uhni ty mudlovská šmejdko!" ozval se jízlivý hlas. Věděla jsem kdo to je - Draco Malfoy.
"Víš kam můžeš jít Malfoyi!"vyjekla jsem, najednou se na mě otočila spousta očí, nikdo mě tu neznal, asi proto je to překvapilo.
"A ty seš kdo nebelvírskej spratku?!"obořil se na mě Draco, ale v očích se mu zrcadlil opravdový zájem.
"Že tě to tak zajímá, Draco," řekla jsem kousavě, "zrovna tebe, slavného zmijozeláka s čistou krví, otcem kterej podlejzá ministrovi a s matkou, která se věčně tváří jako by měla pod nosem lejno, vlastně to budeš asi ty, viď ?"řekla jsem a otočila se k němu zády. Něco mě zastavilo, divný pocit, rychle jsem se otočila mávla hůlkou a vykřikla jsem "Protego!" přesně včas. Malfoyova kletba se od mého štítu nečinně odrazila.
"Jó," řekla jsem jako bych si na to právě vzpomněla, "jsem Katie."
"Strhávám Nebelvíru deset bodů za napadení Zmijozelského studenta," vykřikl do chodby ledový hlas Severuse Snapea.
"Moc se omlouvám, pane profesore, ale obranným kouzlem se špatně útočí," podotkla jsem a podívala se Snapeovi do tváře, jeho oči se sevřely zlostí.
"A dalších deset bodů za drzost," řekl Snape medovým hlasem, "a k tomu si u mě vysloužíte školní trest. V osm večer v Pamětní síni."
No nazdar, pomyslela jsem si, dvacet bodů a školní trest.
Na hodině jsme dělali Snový lektvar. Udělali jsme ho s Harry úplně správně. Po téhle dvouhodinovce jsem měli přeměňování, potom oběd a pak jsme měli jít na kouzelné formule. Harry s Ronem a Hermionou si potřebovali ještě něco zařídit a tak jsem se na kouzelné formule vydala sama. Cestou jsem zaslechla rozzlobený hlas profesorky McGonagallové.
"…no tohle jsem ještě neviděla, uděluji vám školní trest, pane Malfoyi," křičela profesorka, "profesor Snape říkal, že už má někdo z mé koleje školní trest, tak si ho odpykáte s ním. V osm hodin večer v Pamětní síni."
No nazdar, odpykávat si školní trest s Malfoyem, to mi ještě tak scházelo!!
Profesorka odkráčela rychle pryč, Malfoy se vydal přímo na druhou stranu, tudíž ke mně. Málem do mě vrazil. Podíval se na mě a vykulil oči.
"Ty?"vyjeveně řekl a už z jeho hlasu nebyla znát ani trocha jeho nenávisti. "To spolu budeme leštit ty pitomý poháry?"
Mlčky jsem přikývla.
"Alespoň něco," povzdychl si a odešel.
Pořádně jsem to nechápala, ale nakonec jsem usoudila, že se mám na co těšit, když po mě bude Malfoy neustále vrhat kletby.
Když jsem to řekla Harrymu, Ronovi a Heroně, byli z toho celí nervózní.
"Budeš potřebovat hůlku," podotkla Hermiona, "umíš přece kouzlit, že? To štítový kouzlo ti šlo." Pokrčila jsem rameny. "No nevadí, něco natrénujeme."
Sice jsem měla svou teorii, proč umím kouzlit, ale nechtělo se mi to říkat. Tenhle svět mi připadal jako z knihy a jelikož jsem četla všechny čtyři předchozí díly, měla bych teoreticky umět vše co Hermiona a ostatní. Ale byla to jen má teorie.
"Problém je v tom," vytrhla mě ze zamyšlení Hermiona, "že nám při trestech hůlky berou, zvlášť při leštění pohárů.
V sedm hodin už jsem byla připravená. V hábitu jsem měla falešnou hůlku, která měla oklamat Filche. A naučila jsem se pár užitečných kouzel.
Za pět minut osm jsem vyšla z nehelvítské společenské místnosti a vydala jsem se k Pamětní síni. Před vchodem postával Draco, když jsem přišla blíž kývl na pozdrav. Potom jsme společně vešli. Podle mého očekávání v Pamětní síni nečekal ani Snape ani profesorka McGonagallové, nýbrž Filche.
"Hůlky," zavrčel Filche a nastavil ruku, položila jsem mu do ní tu falešnou, "tak tamhle máte věci k práci, vrátím se o půlnoci," dořekl a odešel. V místě kam ukazoval, byly dva kyblíky s leštěnou a dva hadry.
Draco se vydal pomalým krokem k nim. Náhle se otočil. Lekla jsem se a tak jsem už držela hůlku v pohotovostní poloze. Draco se na ni podíval, překvapeně pozvedl obočí a vyndal si z hábitu taky hůlku.
"Byla falešná, že?"usmál se a postoupil dopředu. Přikývla jsem, ale v zápětí jsem vykřikla: "Neopovažuj se!" a zdvihla jsem výhružně hůlku.
"Já ti nechci nic udělat," uklidňoval mě Draco a zastrčil si hůlku do hábitu, "co bych z toho ostatně měl?"
"Pomstu?" zkusila jsem váhavě.
"Ale prosim tě," mávl rukou Draco, "co bych měl z toho, kdybych ti něco udělal? Celkem mě zajímáš."
Překvapeně jsem pozdvihla obočí a mávla hůlkou, hadry začaly samy leštit poháry.
"To si myslel jako jak?" zeptala jsem se překvapeně, "já jsem z Nebelvíru!" dodala jsem ještě.
"Seš prostě jiná, zajímavá, chytrá a hezká," pokrčil rameny Draco. Zdálo se mi, že to začíná být poněkud absurdní. Draco, TEN Draco, tady seděl a bez toho aby se mě, mě z Nebelvíru, pokoušel zabít, tak mi tu skládal lichotky. Jediná věc, která vyvracela absurdnost tohoto okamžiku, byla ta, že jsem tu seděla a opravdu se to dělo.
Když jsem přišla do společenské místnosti, byla už prázdná. Ještě se mi nechtělo jít spát, měla jsem za sebou školní trest, při kterým jsem si dobře pokecala se Dracem, kterej byl celkem sympatickém. Ještě jsem proseděla dobře dvě hodiny před krbem.
Ráno mě vzbudilo pořádné dloubnutí do ramene. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že jsem pořád ve společenské místnosti. Zřejmě jsem zde byla celou noc. Naproti mně seděl Harry s Ronem .
"Tak co?" vyhrkl Ron.
"V pohodě," odvětila jsem vyhýbavě.
"To znamená jako co?" pozdvihl obočí Harry.
"Prostě v pohodě!" to už mi přetekly nervy, vstala jsem a rázným krokem jsem se vydala na snídani.
"Hej! Počkej!"zastavil mě v prvním patře hlas. Otočila jsem se. Nebyl to nikdo jiný než Draco.
"Na," řekl a strčil mi do ruky poskládaný papír, potom odešel.
Rozložila jsem papír a četla:
Dnes v devět na astronomické věži
Na prázdno jsem polkla, to nemůže být pravda. Draco Malfoy si se mnou dal právě rande.
Na snídani jsem pořád přemýšlela, jestli tam mám či nemám jít. Podívala jsem se ke Zmijozelskému stolu, Draco právě bavil partičku nějakou historkou, když zachytil můj pohled, jen se pousmál.
"Hej! Vnímej trochu," vyrušil mě nějaký hlas a někdo mi zamával rukou před očima. Ten někdo byl Harry.
"Měli bychom už jít," podotkla Hermiona.
"C-co máme teď za hodinu?" vykoktala jsem.
"Obranu proti černé magii," řekl Ron, "a pojď už prosim tě."
Vstali jsme a vydali jsme se na obranu.
Celý den jsem byla pořád zamyšlená, takže když se mě někdo z profesorů na něco zeptal, většinou jsem potřebovala Hermiony radu. Na astronomii, z které jsme dnes měli naštěstí pouze teoretickou část, jsem profesorce Ministrové tvrdila, že Jupiter je měsíc nějaké vzdálené planetky.
Tohle nesoustředění se mi začínalo zdát přehnané.
Na lektvarech si Hermiona všimla, když jsem se náhodou podívala po Dracovi a jen podotkla: "Bejt tebou, tak si s ním nic nezačínám, Katie." ,ale to už jsem byla pevně rozhodnutá, dnes tam půjdu.
Večer před devátou se mi podařilo nepozorovaně proklouznout ven ze společenské místnosti. Když jsem stoupala po schodech do astronomické věže, měla jsem ještě dost času a tak jsem předpokládala, že tam budu první. Když jsem ale vyšla nahoru, všimla jsem si postavy, která se opírala o zeď.
"Ahoj Katie," promluvila postava a do světla pochodně vystoupil ze stínu Draco, který měl na tváři upřímný úsměv.
"Ne-neměla jsem chodit," řekla jsem a začala jsem couvat.
"Počkej," chytl mě za ruku Draco.
"Já," začala jsem váhavě, ale to už si mě pomalu přitahoval k sobě, "ty…" ale Draco mě přerušil, naklonil se ke mně.
"T-to se nesmí stát," odskočila jsem od něj a začala jsem sbíhat dolů.
"Katie!"zavolal, ale já jsem ho neslyšela, nechtěla slyšet, rychle jsem otevřela první dveře, na které jsem narazila a vstoupila jsem do prázdné učebny, bezradně jsem se posadila na lavici. Vůbec jsem nechápala proč jsem šla na tu věž. Nemohla jsem přijít na jinej závěr, než na to čeho jsem se bála nejvíc. Já se do Draca zamilovala, přes to všechno, přes knihy, přes to, že byl ze Zmijozelu. Byl jiný než jsem si myslela. Zdrceně jsem si dala hlavu do dlaní. Nemohla jsem to pochopit. Dveře za mými zády se tiše otevřely.
"Katie," ozval se Dracův hlas, "já...nevím co... jak...proč...já..." posadil se vedle mě, "mám tě rád.... i když přece... prostě jsem ti to musel říct," potom se potichu zvednul a odešel.
Od příštího dne jsem začala Malfoye ignorovat. Ze začátku mi přicházely pořád nějaké dopisy, ale po týdnu přistoupil na tohle "řešení" a začal mě ignorovat taky. Pořád jsem měla v sobě takového červíčka, co mi to pořád připomínal, ale když jsem byla dostatečně zabavená, vůbec jsem na to nemyslela. Stala se ze mě tedy pilná žačka a když byla Hermiona občas naštvaná nebo neměla čas, kontrolovala jsem Harrymu a Ronovi úkoly já. Toho podivného "červíka" se mi ale podařilo zabít navždy hned dva týdny po naší schůzce s Malfoyem.
Ve čtvrtek jsem se pozdě večer vracela z knihovny, v náruči plno knih a hotových úkolů. Byla jsem tak zamyšlená nad dvanácti způsoby užití dračí krve, že jsem omylem zahnula o jednu chodbu dřív než jsem měla. Zvednula jsem hlavu a všimla si osamělé dvojice. Byl to Malfoy s nějakou blondýnou a líbali se, zřejmě si mě ani nevšimli. Usmála jsem se a ten divný pocit, který mě posledních čtrnáct dní sžíral, nadobro zmizel. Pomalu a co nejtišeji jsem vycouvala z chodby a na rtech měla pořád úsměv.
"co ti dneska tak zvedlo náladu?"podivil se Ron, který seděl s Harrym u stolku, když jsem vešla do společenské místnosti. "Že by ten krásný domácí úkol z přeměňování a nebo snad dvě stopy dlouhé pojednání pro Snapea?"neodpustil si ještě poznámku.
"Ne," usmála jsem se, "spíš to pojednání o dvanácti způsobech užití dračí krve z lektvarů navíc a podrobný popis postavení planet v příštím úplňku z astronomie."
Oba kluci se zatvářili, jako by právě spolkli citron. Bylo jasné, že na to zapomněli.
No, víš," začal se z toho vykrucovat Harry, "my jsme na tom fakt dlouho pracovali, ale nějak se nám to nechce dařit, viď Rone?"dodal a Ron jen přikývl. "Tak nás tak napadlo, jestli bys nám alespoň dneska nedala ten úkol opsat."
"Nevim, nevim,"zakroutila jsem smutně hlavou a pak pobaveně dodala, "když jinak nedátr, tak teda jo."
Chvíli jsem se potom přehrabovala v pergamenech, které jsem držela v ruce a pak jsem jim oba úkoly hodila na stůl. Mezitím co si Harry s Ronem opisovali úkol, posadila jsem se do pohodlného křesla, vytáhla jsem si jednu knihu, kterou jsem si půjčila v knihovně a začala jsem si číst.
Začala jsem si naplno užívat života mezi bradavickými zdmi a úplně jsem zapomínala, že sem vlastně nepatřím. Nejvíc mou změnu asi vnímali profesoři, protože já narozdíl od ostatních brala učení jako zábavu. Když mi omylem ukápla troška správně umíchaného zmenšovacího lektvaru profesoru Snapeovi na nohu, bylo opravdu zábavné pozorovat ho, jak pajdá na dětské nožičce, sice jsem potom musela uklízet učebnu ale stálo to za to. Jinak jsem si vedla v předmětech celkem dobře.
V neděli ráno jsem se probudila hodně brzy, sešla jsem tedy do společenské místnosti, abych nikoho nerušila. K mému velkému překvapení už tam byla Hermiona. Seděla nad nějakou knihou, když jsem vešla, zvedla hlavu.
"Áhoj," zívla, "snažím se tu najít něco o tom lektvaru zapomnění, kvůli tomu eseji pro Snapea. Ale nemůžu to najít."
Zkoumavě jsem se podívala na knihu, kterou držela a potom jsem jen řekla: "No, když to hledáš v Kouzelní tvorové tichomoří , tak se ti ani nedivím, že to nemůžeš najít," usmála jsem se a podívala jsem se na stoleček, kde jsem si včera nechala knihu, z které jsem celý esej vypracovala, byla tam, mlčky jsem jí podala Hermioně. Ta se jen podívala na název něco zamumlala a zavřela oči.
"Hele, spala si vůbec?" zeptala jsem se podezřívavě.
"No, já," začala Hermiona, "jo......ale....ne...nespala. Nemohla jsem nějak spát a do tří jsem se jen tak povalovala v posteli, tak jsem vstala, že se půjdu učit a když na mě začala padat únava, tak už bylo ráno a chtěla jsem klukům alespoň říct, aby mě už nečekali, tak jsem tu," potom zívla a oči se jí začaly zavírat.
"Víš, co?" drbla jsem do ní. "Já to klukům řeknu, ale ty už běž spát."
"Dík," vypravila ze sebe Hermiona a pomalu vyšla do schodů k dívčím ložnicím.
Kdybych to Hermioně neslíbila, tak bych asi už šla na snídani. Otevřela jsem si nějakou knihu a začala jsem si číst. Asi za půl hodiny jsem uslyšela dupání na schodech..
"Ahoj, Katie," řekla Ron.
"Ahoj," odpověděla jsem aniž bych zvedla hlavu od knížky, "mám vám od Hermiony vyřídit, ať na ní nečekáte," potom jsem jim stručně přiblížila situaci, kluci se na sebe jen významně podívali, zřejmě mi Hermiona neřekla všechno.
"Tak to teda jdem na snídani, ne?" řekl Harry. "Jdeš s náma, Katie?"
"Jasně," řekla jsem a odložila jsem knihu.
Na snídani mi Harry řekl, že má trénink, tak jestli nechci taky přijít. Samozřejmě jsem souhlasila.
Za hodinu už jsem seděla s Ronem na tribuně a trénink byl v plném proudu. Ke konci tréninku mě něco napadlo. Když trénink skončil, odtáhla jsem Harryho stranou.
"Mohla bych se taky proletět?" vyhrkla jsem plná očekávání.
"No, ty to neumíš, viď?" zeptal se mě Harry a já zakroutila hlavou. "No základ ti vysvětlim, ale pak už je to na tobě."
Celá šťastná jsem poslouchala Harryho instrukce, ale když jsem si sedla na koště, cítila jsem se, jako bych to uměla odjakživa. Vylétla jsem do vzduchu a obkroužila několik kol. Pak jsem se podívala na Harryho, co tomu říká.
"Pozor, Katie!" zavolal.
Rychle jsem se podívala před sebe, byla tam tribuna. Jen tak tak jsem to vytočila, ale při otočce jsem sklouzla z koštěte.
Otevřela jsem oči, ležela jsem zřejmě v nějaké nemocnici, nejhorší bylo, že za oknem byly vysoké budovy, které jsem moc dobře znala, byla jsem zpět ve "světě mudlů". Sotva jsem se pohnula, přiběhla zdravotní sestřička a pak odběhla pryč. Za chvíli přišli moji rodiče.
"Holčičko moje," vyjekla máma, "ty ses probudila!"
"Mami," začala jsem, "z čeho jsem se měla probudit?"
"Holčičko, byla jsi v kómatu," usmála se překvapeně máma.
"Promiňte," ozvala se zdravotní sestřička, "ale to děvče potřebuje klid, budete muset jít."
"Dobře," odpověděl táta a pak se na mě otočil, "koukej co pro tebe máme," řekl a podal mi nějakou knížku, "tak ahoj." Potom oba odešli a sestřička po chvíli taky.
Podívala jsem se na tu knihu.
Harry Potter a Fénixův řád
Byl to pátý díl. Strčila jsem ho pod polštář a otočila se na druhý bok. Po tváři mi začaly téct slzy. Věděla jsem, že se do mého vysněného světa už nikdy nevrátím. Najednou jsem všechno v "tomhle světě" nenáviděla. Nakonec jsem vytáhla a začala číst. Tohle byl můj svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rosseta Rosseta | E-mail | Web | 1. dubna 2007 v 20:41 | Reagovat

Teda... Zajímavá povídka. Námět už tu byl, ale zpracování dobré. Konec byl skvělý.

2 Leena Leena | 1. dubna 2007 v 21:02 | Reagovat

děkuju :) chystám se přidat nějakou na pokráčko a tohle mi dodalo odvahu :)

3 Janisha Janisha | Web | 18. července 2007 v 14:16 | Reagovat

Fakt pěkná povídka=)Líbilo se mi, že se Katie nedala dohromady s Dracem, a taky neobvyklý konec:)Pokráčko musí bejt;)

4 Terka Terka | Web | 24. srpna 2007 v 19:05 | Reagovat

To je uplně boží povídka.Čéče ja bych to i zfilmovala:-)

5 Zuzana Zuzana | 18. března 2010 v 22:02 | Reagovat

Nádherný sen, podobný mal asi každý fanúšik HP, ale nie každý ho vie tak nádherne opísať. Naozaj by si to zaslúžilo pokračovanie. Ale prešli už tri roky, odkedy si to napísala, takže si sa tam už asi nevrátila.? Máš to tu pekné, určite si ešte niečo prečítam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama