1.kapitola - Slohová práce... ou...

29. srpna 2007 v 11:56 | Leena |  Slohovka a tak to dopadá
Hned první kapčulka :P Nj já wim, asi řeknete nic moc, ale stejně to sem vkládám.... Ještě jednou teda děkuju Morganě za beta-reader =0)

Bože, tohle je hrozný! Seděla jsem ve školní lavici a před sebou čtyři listy papíru. To si ta učitelka myslí, že si tu slohovku vycucám z prstu nebo co?
"Takže, vážení. Ticho!" ujely učitelce nervy a poslední slovo zařvala. Nedivím se jí, ta z nás musí být na prášky. Takhle si s náma ničit mládí. Je jí nějakých dvacet osm a usmyslela si, že nás zvládne. Asi bych měla zajít za jejím psychologem.
"Takže! Napíšete mi slohovou práci na čtyři listy papíru á čtyři," začala nás informovat a já si znuděně položila hlavu na lavici.
"No tak, Stuchlíková, nespěte mi tu!" rozčílila se a práskla mi ukazovátkem o lavici.
"Něco si připravíte nanečisto na šmíráky a potom to přepíšete. S veškerou úpravou," vrátila se k výkladu. "Téma vaší slohové práce bude 'Oblíbená knižní postava'. Napíšete její charakteristiku a popíšete jí v nějakém příběhu," naškrábala základní body na tabuli. "Opakuji, že napíšete příběh a ne popis! Tak do práce! Máte na to dnešní dvouhodinovku a kdo by to nestihl, si to může dodělat zítra," viditelně si oddechla, když dořekla poslední slovo. Kupodivu nebyly žádné dotazy. Zřejmě se všichni řídili radou 'Nikdy nelechtej spícího draka'. Chvíli jsem učitelku ještě pozorovala, po tom, co se sesunula do křesla a uvažovala jsem proč se asi dala na pedagogiku. Došla jsem k závěru, že musela být v psychické krizi, když se rozhodovala. Počkat! Říkala jsem, že se sesunula do křesla, že?! Ano, další nevýhoda nás studentů. Učitelé, kterým jsme nuceni říkat profesoři, si mohou odpočívat v měkoučkých křeslech a my musíme dřepět na odporně tvrdých umělohmotných židlích. Povzdechla jsem si nad tím, jak je to zatracené školství bezohledné, nejen že jsme nuceni navštěvovat odporné šedé budovy, kde 'dobrovolně' prosedíme většinu dne, abychom se potom mohli odebrat domů učit na příští testy, ale ani vůbec nedbají o naše pohodlí. Šatny jsou odporné klece, jako pro zvířata, kam se nevejdou ani tři lidi, natož pak třicet a budova působí jako vězení. Po zjištění, že svým myšlenkám nechávám volný průtok již půl hodiny určeného času, jsem uznala, že bych si mohla přinejmenším vymyslet, o kom budu psát. Kniha byla jasná, mě Pottera nikdo nevymluví. Problém byla ona postava. Harry? Ne! Hermiona ani Ron nepřipadají v úvahu... Draco? Mno, to by šlo, ale podíváme se ještě na ostatní možnosti... Co sáhnout někam dál do minulosti?.... No jasně... Pobertové! Že mě to taky nenapadlo hned. He he, Sirius, milášek... Jamese i Petra vylučuji při první myšlence... sorry, Jamesi... kdo nám tam zbývá? Remus? Remík? Že nad tim vůbec přemejšlim! Vždyť je to jasný jako facka. Remík, můj oblíbenec! Bude mu ctí být popsán na čtyřek odporných listech bělostného papíru. Nadepsala jsem papír a odložila tužku, byla jsem se svou prací spokojená...
Nějak na mě... šla... únava...
Sakra! Asi sem fakt usnula! Probudilo mě až to děsivý drncání. Moment! Řekla jsem drncání? Kde by se proboha v budově všeobecného gymnázia v Českých Budějovicích vzalo drncání?! Leda že by bylo nějaký zemětřesení, ale to je ta nejnepravděpodobnější verze... Otevřela jsem oči. Což jsem asi měla udělat už před tím, než jsem začala řešit, kde jsem. Seděla jsem ve známém kupé ještě známějšího vlaku a s úsměvem a v klidu pozorovala kolem jdoucí, teda jedoucí, krajinu. Ok, zpěním to z ideální reality do tý skutečný. Seděla jsem ve zcela neznámém kupé, stejně zcela neznámého vlaku a pří pohledu na ještě neznámější krajinu za oknem jsem hystericky vyjekla a vyskočila na nohy. Nemohla jsem přijít na jediné možné vysvětlení, jak jsem se mohla dostat ze školní učebny do vlaku, jedoucího do někam. Napadla mě bláznivá myšlenka o únosech. Třeba přepadli školu teroristi, zrovna když jsem spala a unesli mě a teď budou po našich požadovat výkupné. Mno, zaprvé musím podotknout, že mi tu pár věcí nehraje, jako třeba že nejsem spoutaná, za druhé by si ty teroristi asi moc na našich nevydělali a zatřetí... nejsem sakra žádnej blbec, kterej by týhle debilní teorii věřil! Poslední teorie, kterou jsem vítala přímo s rozevřenou náručí, byla ta, že je tohle jen sen. A ta se dalo jednoduše ověřit. Natáhla jsem ruku, abych se do ní mohla pohodlně štípnout, jak ironické používat při 'sebeubližování' slovo pohodlně... Ve chvíli, kdy se moje prsty přiblížily ke kousku mé hedvábně jemné, moment, vystřihnout to hedvábně jemné... Ve chvíli, kdy se moje prsty přiblížily ke kousku mé kůže - jo jo, takhle je to lepší- s sebou vlak cuknul a já, ač nedobrovolně, popoletěla metr na druhou stranu kupé, kde jsem se pěkně potloukla. Skvěle... bylo mi z toho na nic... nejenže mám na hlavě pěknou díru... dobře zase přeháním, ale krev mi teče... ale taky mě to bolí - ó, já jsem tak inteligentní - což, bohužel pro mě znamenalo, že tohle není sen... I přes několik souhvězdí, které se mi sem tam promítly před očima, jsem se rozhodla, že se někoho radši zeptám, kde že to jsem. Pokusila jsem se nasadit úsměv, ale když z toho vznikla jakási nepřirozeně pokřivená grimasa, radši jsem to vzdala a vyšla jsem na chodbu. Doufala jsem, že nebudu muset nikomu lézt do kupé, takže jsem vyhlížela někoho v chodbě.
"Ehm, promiň," pokusila jsem se zastavit nějakou bloncku, ale ta se na mě jen zašklebila a zapadla do nejbližšího kupé. Opravdu jsem musela přiznat, že to tady vstřícnýma lidma jen přetéká. Když jsem prošla celou chodbičku a na nikoho dalšího nenarazila, rozhodla jsem se, že si radši půjdu sednout zpátky do kupé. Nejen proto, že jsem nechtěla vpadnout k někomu do kupé a nemístně se ho zeptat, kde to sem a kam ten vlak sakra jede, ale taky se mi začala motat hlava. Pomalým krokem, doplňovaným častým zachytáváním při smyslových kolapsech, kdy se mi totálně zamlžilo před očima - je možné, že se mi jen zamlžily brýle - a v uších se ozval ohlušující šum, jsem se dostala až před své kupé, které se ale už ani trochu netvářilo, že by bylo mým 'vlastnictvím'. Uvnitř seděli čtyři kluci a zrovna něco se zápalem probírali. Jeden z nich mi byl sice podivně povědomý, ale nevěnovala jsem tomu větší než vteřinovou pozornost. Ještě asi třikrát, jsem se prošla tam a zpátky kolem mého bývalého kupé, abych se ujistila, že to opravdu bylo ono a potom jsem se odhodlala a otevřela dveře.
"Co potřebuješ?" obrátil se na mě s lehkou povýšeností v hlase jeden s kluků. Měl černé vlasy a takovou tu tvářičku, po který by u nás na gymplu letěly asi všechny holky.
"Ehm, promiňte, ale já jsem tu jaksi, ehm, seděla," odkašlávala jsem si po každé skupince slov.
"Aha, to je tvůj kufr, co?" mávl rukou k objemnému kufru nahoře na přihrádce a já vykulila oči. Zavrtěla jsem hlavou, ale on nad tím mávl rukou. "Stejně nikde jinde není místo," řekl jako správný gentleman. A já se s pokrčením ramen posadila na volné sedadlo.
"Ty budeš ta nová, co?" otočil se na mě po chvíli.
"Eh... co?" vyvalila jsem oční bulvy tak, že by se to mohlo lehko nazvat i nějakou podivnou nemocí.
"Ta z Krásnohůlek, pátej ročník," protočil oči.
"Sorry, ale o čem to tu mluvíš?" nechápala jsem.
"Vypadá to, že ses při tý ráně," naznačil rukou bouli na mým čele, "trochu pomátla, co? Ztráta paměti?"
Zírala jsem na něj, jako kdyby se mi právě snažil vysvětlit kvantovou fyziku.
"Dobře, trochu ti osvěžíme paměť," ušklíbl se. "Podle toho, co jsem slyšel, je ti patnáct, takže pátej ročník, nevim jak se jmenuješ, ale přestupuješ z Krásnohůlek. To co máš v kapse, je kouzelnická hůlka" - vyděšeně jsem pohlédla na kus klacku ve své kapse - "a teď právě sedíš ve spěšným vlaku do Bradavic," dokončil svůj proslov a já zalapala po dechu. No skvělý. Větší pitomosti, plácat nemohl.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se po chvíli vážně a já na ztratila veškeré podezření, že žertuje nebo alespoň že o tom, ví, že žertuje. Rychle jsem zatápala v paměti, protože tomuhle psychopatovi bych nerada říkala vlastí jméno.
"Ehm... Lena Ehranová," narychlo jsem zkomolila svůj nick z blogu s částí nicku jiné autorky a modlila se, aby mi to vyšlo.
"Aha," pokýval hlavou. "Já sem Sirius Black. Tohle je Petr Pettigrew , James Potter a Remus Lupin," představil sebe a ostatní cestující a já pomyslela, že mu vážně hrabe. I když možná hrabe mě. James Potter vypadal přesně tak, jak jsem si představovala Harryho. Sirius byl mé představě také jakž takž podobný a Petra jsem si radši nikdy moc nepředstavovala, takže nebylo s čím srovnávat. Nicméně Remus mi vyrazil dech, tak takhle jsem si ho určitě nepředstavovala, byl snad milionkrát hezčí než moje představy. Na tváři měl pár šrámů a pleť trochu pobledlou, ale to mi ten pocit nemohlo zkazit. Po pohledu na něj mi bylo už všechno jedno. Ten kluk, říkejme mu teda Sirius, mohl bejt klidně psychopat nebo tohle všechno nějaký moje halucinace, ale když v nich byl Remus, nesnesla jsem pomyšlení, že by to mohlo skončit. Ok, přistupuju na tuhle nádhernou realitu, ať už je sebevíc absurdní. Potom jsem se zarazila. Sirius tvrdil, že je mi patnáct, ale jestli byl v pořádku - o čemž se dalo diskutovat - zřejmě by to neříkal. Z kapsy džínů, které mi bohudík zůstaly, jsem vytáhla kapesní zrcátko, ve kterém sem se tak ráda prohlížela při fyzice, se snahou namíchnout učitele, což se mi vždy zaručeně podařilo, a kriticky jsem se prohlédla. Děkovala jsem bohu, že jsem zrcátko neupustila, vypadala jsem sice pořád jako já, ale nějak starší. Hlavou mi prolítla myšlenka, že opravdu miluju sny. Má ruka instinktivně vylétla k pohmožděnému čelu, ale mávla jsem nad tím rukou. Jestli je to realita, tím líp...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Loreena Loreena | 29. srpna 2007 v 17:34 | Reagovat

teda zuzi ty ses prekonala.... je to sice na me takovy trochu moc zamotany, ale co... prvni kapca vypadá slibne, tak jen tak dál :)

2 Leena Leena | Web | 29. srpna 2007 v 17:54 | Reagovat

Loreena: víš co je výhoda společného blogu? =0) alespoň jeden koment se vždycky najde - u tý druhý =0))

3 Nyttera Nyttera | 29. srpna 2007 v 19:29 | Reagovat

Vypadá to slibně.... Doufám že budeš pokračovat... :-))

4 Leena Leena | Web | 29. srpna 2007 v 19:35 | Reagovat

Nyttera: eh, pokusím se =0))

5 Kájulka Kájulka | 29. srpna 2007 v 21:28 | Reagovat

hm...fakt to vypadá dobře, uvidíme dál... :))

6 Blade.Undertaker Blade.Undertaker | 14. září 2007 v 20:56 | Reagovat

Jako nepotterovec a lenoch sem to dočetl a sem vážně nadšenej!! Pěkně napsaný, má to spád a šmrnc a ten lehký ironický nadtón kdy člověk tuší, kam se jede je nádhernej...jen aby to takhle jelo až do konce..škoda že vůbec nevím kdo je ten Sirius, Petr, James a Romulus:(((

7 Leena Leena | Web | 15. září 2007 v 20:38 | Reagovat

nj, tak teď už to snad víš :)) alespoň zhruba ne? :P po včerejším výslechu bych typovala že i jo

8 Domča Domča | 16. září 2007 v 8:31 | Reagovat

je to zajímavý velice zajímavý

piš dál je to dobrý:-D

9 Domča Domča | 16. září 2007 v 8:31 | Reagovat

je to zajímavý velice zajímavý

piš dál je to dobrý:-D

10 Leena Leena | Web | 16. září 2007 v 9:30 | Reagovat

merci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama