3.kapitola - Murphy, tohle mi zaplatíš!

10. října 2007 v 19:52 | Leena |  Slohovka a tak to dopadá
Táák! Další kapitolka, která je díky problémům vkládána až teď ;) Věnuji ji Ajje, jelikož hlavně díky ní jsem se dokopala k tomu abych jí napsala. Věnuji ji taky všem co to čtou, protože jsem jako šílená čuměla na ukazatel návštěv, že už nějakou tu dobu ukazuje přez tisíc :)) Jako popravdě jsem předpokládala, že tak vysokého čísla to může dosáhnout zhruba tak za dva roky.... Také se omlouvám za chyby, protože tentokrát kapča nebyla u beta-Morgany, protože ta si v tu chvíli ležela ve vaně a relaxovala, takže jsem se na ní milostivě vybodla =o)

Sedla sem si na místo, které mi mezi sebou udělali nějací dva nevábně vyhlížející kluci a s povzdechem jsem se rozhlédla po celkovém osazenstvu. Můj pohled se s lehkým úšklebkem vrátil k chlapci s voskovou pletí, hákovitým nosem a mastnými černými vlasy, ne Severus se opravdu přehlídnout nedal. Zaujatě sledoval zařazování a s nikým nemluvil. Skoro jsem typovala, že si bude dělat poznámky.
"Hele kdo je ten černovlasej kluk vedle tý blondýnky?" nahnula jsem se k slizounovi po pravici, kterej se ke mě celou dobu nějak až nechutně moc měl.
"To? To je Snape. Šprt," ohodnotil ho jedním slovem a znechuceně zkřivil obličej. Takže Sevie není oblíbený ani ve své koleji?
"To je fakt tak hroznej?" podivila jsem se.
"Jo. Skoro jako mudovskej šmejd," odfrknul si a mě s přihlédnutím k mému původu zacukaly koutky.
"Jo, tak to je děs," soused mi souhlasně přikývl aniž by postřehl ironii v mém hlase.
"Nebudeš jíst?" zeptal se mě po chvíli.
"Copak? Chceš sníst mojí porci nebo co?" uchechtla jsem se a můj pohled pořád zůstával u nebelvírského stolu. Můj 'milý' soused už mlčel. Nenávistně jsem se podívala na záplatovanou hučku, kterou Filch právě odnášel pryč a proklínala jí za to, kam mě poslal.
"Deš?" ozvalo se vedle mě a já s údivem zjistila, že už slavnost skončila. Vstala jsem a slizoun mi ovinul ruku kolem pasu, měla jsem dost co dělat, abych nezačala zvracet, ale co, přece jen bylo dobré mít zezačátku někoho, kdo mi pomůže se 'začlenit' do báječného zmijozelského kolektivu. U vchodu do Velké síně sem za sebou uslyšela pohrdavé odfrknutí. Tázavě jsem otočila hlavu a pohledem propálila nikoho jiného než Siriuse.
"Já myslel, že je normální, ale moc to nevypadá, když se paktuje s takovou chátrou jako je Parkinson, co?" poznamenal s nechutí v hlase k Jamesovi. 'Nenápadně' jsem se vymanila z objetí svého společníka a v tu chvíli se za mnou ozval hurónský smích.
"Máš problém?" otočila jsem se na podpatku. Sirius, který se pořád chechtal do dlaně mi nebyl schopen odpovědět, tak jsem ho s pohrdavým pohledem zanechala jeho osudu. Věnovala jsem poslední pohled Remusovi a odešla jsem. Jako jediný se nesmál, ale přeměřoval si mě ne zrovna pěkným pohledem. Doufám, že alespoň ty nebudeš mít předsudky Reme...
"Tak kam deme?" otočila jsem se na pravděpodobného otce Pansy Parkinsonové.
S jedním pozdviženým obočím sem se rozhlížela po svých spolubydlících, ty se na mě dívaly se stejnou nevraživostí, jako já ne ně s pohrdáním.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zavrčela nakonec jedna z nich.
"Zuz... Lena," odkašlala jsem si. Protočila oči a vrátila se k původní debatě, kterou vedly s jejími 'kamarádkami'. S lehkým povzdechem sem si zalezla do postele a zavřela oči.
Věřte mi, probuzení uprostřed noci v prostředí, který sotva znáte, není nijak příjemný. Nechtělo se mi ale už spát, tak jsem vylezla a hodila přes sebe jeden z 'mých' plášťů. Opatrně abych své 'kamarádky' nevzbudila, jsem se protáhla ven a prošla dlouhou temnou chodbou, která vedla do společenky. O tu sem ani nezavadila pohledem a dávala si záležet na tom, abych byla co nejdřív venku.
Temné sklepení chodby vypadaly ještě nepříjemněji než za denního světla... teda... světla loučí po večeři. S kletím jsem dopadla znovu na tvrdou zem, když jsem zakopla o cíp koberce. Zběsile jsem zamávala rukama, jak jsem se snažila najít něco, čeho bych se mohla přidržet, načež jsem nahrabala něco chladného a železného. Hned při prvním pokusu se postavit mi došlo, že to nebylo to pravé 'ořechové', i když já ořechy ráda. To čeho jsem se chytila, bylo totiž postarší brnění, které se pod mou váhou s rachotem sesunulo k zemi. Řekla jsem pár neslušných slov, které se do článku s neomezeným věkem nehodí a pokusila jsem se s námahou vysoukat zpod jednotlivých kusů starého plechu. Rozhlédla jsem se a zaostřila sluch, jestli nablízku nejde Filch nebo nějaký z učitelů, ale nic jsem nezaslechla. Po chvíli přemýšlení jsem došla k závěru, že ve Zmijozelských - to slovo mi stále nešlo přes mozek - sklepeních asi nikdo nehlídá. S bezradností v očích - dobře vynecháme, jestli byla hraná či ne - jsem se podívala na shozené brnění, lépe řečeno to co z něj zbylo. Nezbývalo nic jiného než vyzkoušet můj čarodějnický 'um'. Překvapivě jsem v kapse nahmatala hůlku ze světlého dřeva a vytáhla jí s elegancí jednookého šimpanze, načež se odporoučela dolů na podlahu. Sakra... přece jen možná nepůjde všechno podle plánů... Se zbylou špetkou odhodlání jsem hůlku opět zdvihla a zapátrala v paměti po zcelovacím kouzle.
"Rrrr..." přemýšlela jsem a za chvilku jsem začala chodit dokolečka. Pro nezasvěceného jsem asi vypadala jako mentálně zaostalý člověk, který si hrál na autíčko.
"Re..pro!" zajásala jsem. "Určitě je to Repro!"
Minuta soustředění, sevření prstů, jeden pohled.
"Repro!" mávla jsem hůlkou a vykulila jsem oči. Ne že by se nic nestalo... ale plech se místo do původní podoby zcela vypařil a to doslova, přede mnou se vznášel obláček horké páry.
"Sakra... a-asi to mělo bejt Reparo..." poznamenala jsem tiše pro sebe. S původním záměrem,si ještě posvítit hůlkou, jsem skoncovala a vydala jsem se dál to temných chodeb bez jediného světla.
Ve Vstupní síni jsem se zarazila... kam vlastně jdu? Rozhlédla jsem se a svraštila obočí v grimase, která většinou vznikala, když člověk přemýšlel... i když já byla výjimka. V tom přemýšlení myslim. Ruka mi sklouzla zpět ke kapse, kde jsem měla ten ohavný kus dřeva, ale který mě zároveň potěšil tím, že dokázal něco vyčarovat, když jsem chtěla... i když to třeba nebylo přesně to co sem chtěla... Možná... kdybych věděla správnou formuli... noo... proč to nezkusit, že? Vyhrnula jsem si rukáv a podívala se na hodinky, které možná kdysi fungovaly... Teda přesněji řečeno... fungovaly - před tím než jsem je vzala na plavbu doslova jezerem. Zhluboka jsem se nadechla a uchopila hůlku.
"R... ne počkat," zarazila jsem se. Došla jsem ke schodům a hůlku položila na jeden z nich. Hodinky jsem si sundala a položila je vedle sebe. Takhle to asi přece jen bude lepší, nemusela bych riskovat případné odštěpení, že? Natáhla jsem se pro hůlku a úšklebek na mé tváři ztuhl a pomalu se začal formovat do vyděšeného šklebu. Hůlka nikde! Vyskočila jsem na nohy a poplašeně se rozhlížela kolem. Vyběhla nahoru, jestli mi jí třeba někdo nevzal a nesměje se mi za rohem, ale když jsem zjistila, že ne pomalu jsem začala sestupovat dolů. Vstupní síní se rozlehl můj poplašený výkřik a já tvrdě dopadla na zem. Chvilku jsem dezorientovaně ležela na zádech než mi došlo, že jsem se právě propadla do mizícího schodu.
"Murphy! Já tě zabiju!" zavyla jsem tak, že by mi mohl závidět i samotný Remus.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ajja Ajja | Web | 10. října 2007 v 20:10 | Reagovat

muhehe... skvělé, skvělé... Murphy je parchant, to se musí nechat. Moc děkuji za věnování.:) Opravdu jsem se dost bavila.:)))

Nemůžu si pomoct:))) * bezcitně se začne smát*

2 wisty wisty | Web | 11. října 2007 v 14:08 | Reagovat

hezký, moc se ni to líbí

ale stejně budu neodbytná a znova se zeptám, kdy bude pokračování Do minulosti???

3 Leena Leena | Web | 11. října 2007 v 15:30 | Reagovat

ajjo děkuju děkuju merci, není zač a nechej už tý chvály ;)

wisty děkuju... jéjejé Do minulosti? co to je? *nevinný pohled*

4 Morgana Ehran Morgana Ehran | E-mail | Web | 11. října 2007 v 17:19 | Reagovat

:))))) to bylo dobré..hlavne záver:)) Murphy je ale andílek... *ironík*

5 Leena Leena | Web | 11. října 2007 v 18:00 | Reagovat

merci

6 Blade.Undertaker Blade.Undertaker | 12. října 2007 v 21:09 | Reagovat

Ježíš..to bylo pro mě trocha rychlé a zmatené ale fajn, ještě sem to ustál:)) A teď kdo je ten Murphy?

7 Leena Leena | Web | 13. října 2007 v 11:36 | Reagovat

:D:D:D:D:D:D  kritiku jeden kritickej :D cožpak se ti nelíbil slangovej klobouček 0=o) :P Tak kde je ta tvoje nová povídka, co??!!!!!! a jako rychle nebo budu zlá ;) :D

8 Nikky Nikky | Web | 13. října 2007 v 16:55 | Reagovat

Ty vo*e skvely...uz se tresu na dlasi...se neda rict nic jineho nezli: SUPER, SKVELE, DOKONALE:)

9 Leena Leena | Web | 13. října 2007 v 17:39 | Reagovat

Nikky moc děkuju, ale abys nepřechválila :D

10 Janisha Janisha | Web | 14. října 2007 v 10:46 | Reagovat

Blé Parkinson*znechuceně*

celkově moc hezká povídka*rozzářeně*:D

11 haňula haňula | 15. října 2007 v 17:15 | Reagovat

hezká povídka zatím mě baví

12 Leena Leena | 17. října 2007 v 10:51 | Reagovat

kuju kuju ;)

Janish; Parkinson =* :D nno dobře tak nne :P ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama