5.kapitola - Úleva

19. února 2008 v 19:45 | Leena |  Slohovka a tak to dopadá
:-)))))
Nu co říct.... nuda nuda samá nuda :D

Rychle jsem zapadla do nejzadnější lavice a doufala, že si mě Sirius nevšimne. Popravdě... Silencio, bylo jedno z mála zaklínadel, který jsem si zapamatovala... Parkinson se posadil dopředu, že prý tam musí sedět. Ó bože, jestli si, tak ti děkuji!!
O deset minut jsem si nejvíc nadávala za to, že jsem si sedla dozadu, protože Pobertové chtěli mít samozřejmě trochu soukromí, tak obsadili dvě lavice hned vedle mě a potom za to, že jsem si nešla sednout vedle Parkinsona dopředu, protože tímto jsem dostala nepříliš příjemnou společnost.
"Můžu si sednout?" ozvalo se nade mnou. Zvedla sem tázavě oči, kdože je tak odvážný, aby mě poctil svou návštěvou. O chvíli později mi bylo jasné, že jsem se neměla tak radovat, protože kdo by si sedl vedle zmijozelské žačky, leda někdo kdo nemá všech pět pohromadě nebo je také ze Zmijozelu. Vedle mojí lavice postával kluk s voskově bledou pletí a černými mastnými vlasy. Sevík Snapeů. Rozhlédla jsem se po třídě, ale když jsem zjistila, že nikde jinde už místo není, přišlo mi toho chudáka líto... dobře... nepřišlo mi ho líto, ale pořád lepší než sedět s Parkinsonem.
"Jo," odpověděla jsem nakonec. "Lena Ehranová," odhodlala jsem se udělat přátelské gesto a natáhla jsem k němu ruku. Opovržlivě si jí změřil... Co ty máš co ohrnovat nade mnou nos Sevie?! Já si alespoň nenosím na hlavě zásobu oleje na smažení!
"Severus Snape," představil se taky zahuhňáním a posadil se vedle mě. Nicméně mojí ruku ignoroval.
"Já vím," rozlil se mi po tváři úsměv. Že bych se trochu pobavila? Vždyť je tohle jen obrana, kterou stejně nezvládám.
Pozvedl obočí. "Jak to?" zeptal se po chvíli. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co po mě chce.
"Ále, povídá se o tobě," řekla jsem sarkasticky. "To víš, literatura prozradí všechno," řekla jsem dvojsmyslně.
Sežehl mě pohledem a já se sladce usmála. "Co máte proti knihám?!" zavrčel s nosem na pergamenu, kam si zapisoval zápisky. Já si ani nevšimla, že hodina už začala.
"Niiic," řekla jsem velmi 'přesvědčivě'.
"Co tu vlastně děláš?"
Netušila jsem, že zrovna šprt Snape bude tak ukecanej.
"Sedim?" odhadla jsem ironicky.
"Jako myslim tady ve škole," dodal, když jsem se netvářila na to, že bych chtěla pokračovat.
"No vždyť jo!" zamrkala sem.
"Buď seš naprosto blbá," odtušil, "nebo si ze mě děláš legraci."
"Co myslíš?" usmála jsem se co nejdebilněji jsem to uměla.
"To první," protočil očima.
Otevřela jsem pusu a zalapala po dechu, jako kdyby se mě to strašně dotklo. "Tos neměl říkat," zaúpěla jsem, "teď celou noc probrečím u sebe v ložnici," hlas mi přetékal ironií.
"Fakt?" nepostřehl můj posměch. Chytla jsem výtlem. Bylo vidět, že se vážně urazil a tak se dál věnoval už jen obraně. Já se věnovala alespoň její učebnici. Obracela jsem znuděně listy a pohled se mi zastavil až na kapitole s názvem Vlkodlaci. Pobaveně jsem se podívala na Remuse, který seděl hned vedle mě...téměř na dosah ruky (ach bože!!)... a který si jako jediný z Pobertů psal poznámky, možná ještě Petr se o něco v tom smyslu dařil... bezúspěšně... S mým dnešním štěstím se mi samozřejmě podařilo shodit z lavice knihu a při mém pokusu zachytit ji takřka 'v letu' jsem se úspěšně odporoučela na zem. Chtivě jsem se natáhla po učebnici a zvedla jsem jí, zůstala na stejné stránce a můj pohled opět upoutala kresba měnícího se člověka při úplňku. Když jsem seznala, že podlahu okupuji již dosti dlouho a že pohled na zmijozelskou studentku, která sedí na zemi a čte si v učebnici, musí být pro ty, co mě pozorují, velmi zábavné-což jsem jim nechtěla dopřát- rozhodla jsem se vstát. Rychle jsem vyskočila na nohy...tedy ze začátku to vypadalo, že k tomu směřuji... ale jen do té doby, než veškeré mé plány zhatila lavice, která byla překážkou pro mou hlavu a která se rozvibrovala, když jsem se -opět- ocitla na zemi. Dolů se sehnula nějaká postava, kterou jsem kvůli hvězdičkám ne a ne poznat. Zřejmě majitel oné rozezlené lavice... ah... to musela bejt šlupka... chtěla jsem říct 'Rozezlený majitel oné lavice'.
"Seš v pohodě?" optal se starostlivě, ale dostatečně tiše, jak se při hodině sluší, profesorka si mě zřejmě stále nevšimla.
"J-jo," odtušila jsem, když se mi začal rozjasňovat pohled. Větší ránou bylo, že ta osoba, která u mě nyní už dřepěla, byl Remus.... teda... co to povídám... větší ránou??....
"Ukaž," vzal mi knihu z ruky, aby ji položil na lavici, ale jeho pohled zkoumavě přeletěl řádky, u čeho že jsem se tak začetla a trochu se zarazil, ale snažil se dělat jako že nic. Upírala jsem na něj zkoumavý pohled, když mi učebnici pokládal vedle Severuse, který jezdil hákovitým nosem po pergamenu tak rychle, že musel přinejmenším zanechávat mastné šmouhy a ani mě nenapadlo snažit se vstát. Otočil se zpátky na mě a naše pohledy se střetly, vypadal trochu nervózně.
"Vážně jseš v pohodě?" zašeptal, přikývla jsem a přijala jeho ruku, která mi měla pomoct vstát.
"Nevíš, kdy je další úplněk?" zeptala jsem se nezávisle a nějak jsem nepouštěla jeho ruku.
"Za dva týdny," odpověděl pohotově a zkoumavě mě změřil pohledem, potom se postaral o to, aby se naše ruce oddělily... a nějak romanticky... a posadil se.
"Proč stojíte slečno...?!" zeptala se přísně profesorka a hledala v seznamu moje jméno.
"Ehranová," doplnila jsem jí. "Spadla mi učebnice," ospravedlňovala jsem svůj čin.
"Co vám má co padat učebnice, když jí máte mít v tašce?!" profesorka zřejmě neměla dobrou náladu. "Co vás vůbec opravňuje vyrušovat mojí hodinu?! Sedněte si!" téměř ječela. Protočila jsem oči, přičemž jsem se posadila, zatímco jsem na sobě cítila Blackův posměšný pohled.
Jakmile zazvonilo, vyhrnul se z učebny dav rychlostí blesku a já v jeho čele. Počkala jsem na Parkinsona a zeptala jsem se co máme teď.
"Hele, uděláme to takhle, zlato," fůůůůj on mi řekl zlato!!! Vytáhl svůj rozvrh a poklepal na něj hůlkou. Za chvíli držel rozvrhy dva. "Jen tam nemáš ty co sis vybrala." Pokývala sem, že děkuji. Ach děkuji!!!!!! Už tě ne-po-tře-bu-ju!!! Chytil mě kolem pasu a naklonil se ke mě... přemýšlela jsem, jestli mám prvně řešit problém nebo zvracet... odstrčila sem ho a zavrtěla hlavou... potom sem seběhla dolů do Velké síně, protože -jak jsem zjistila- měla jsem právě oběd.
Po vydatném obědě s výbornou společností.... mno prostě po obědě... jsem se vydala do Vstupní síně a potom... jsem se zarazila... přelétla jsem očima rozvrh. Měli jsme mít lektvary... ale kde?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leena Leena | Web | 19. února 2008 v 19:46 | Reagovat

Hej ty Leeno :D (samomluvou trpím často...) proč nenapíšeš taky něco co nebude taká nuda???? :D

2 petrisenka petrisenka | 21. března 2008 v 0:21 | Reagovat

ježiš :D tak jsem se zase zasmala :D je to fakt super a po dlouhem hledani jsem našla konečně i něco vtipneho ;):P:D jen tak dal ;)

3 Leena Leena | Web | 21. března 2008 v 17:43 | Reagovat

děkuju ale prvně chci dopsat Do minulosti ;-) ale pak budu hned pokračovat

4 Al-nessa Al-nessa | 8. dubna 2008 v 12:57 | Reagovat

Jejda, další hezký příběh. Už se těšim na to  jak to bude pokračovat, tím na tebe ale nenaleham :-), ale fakt se těšim.

5 katy katy | 7. května 2012 v 18:07 | Reagovat

Páni náhodou jsem objevila tuhle stránku a  vážně smekám, ty povídky jsou super.
má to i pokračování??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama