Bolavá minulost...

12. března 2008 v 22:03 | Leena de Noir Idée |  Bolavá minulost...
Napsala jsem jednu kratičkou jednorázovku NE HP!!!!! Měla jsem problémy a hodila je na papír... samozřejmně že to není celé podle pravdy, ale mé trable se v tom zrcadlí... Ani nevím proč to sem dávám, snad doufám, že si to onen někdo o koho jde přečte a pochopí...
Kdo má rád slaďárny s BADendem, tak si počtěte ....

Stál tam, přímo před budou mé nové školy. Stál tam nehnutě a pozoroval proud lidí vycházejících -téměř utíkajících- z toho ústavu. Pohledem jsem si ověřovala, jestli je to opravdu on. Jestli to není jen přelud nebo výplod mé fantazie. Zdálo se, že na někoho čeká. Probudila se ve mě vlna zvědavosti. Kdo je pro něj tak důležitý, aby na něj čekal? Tohle bylo proti všem pravidlům. On nikdy nečekal. Na nikoho... pokud jsem mohla vědět, tak ani na své slečny. Nikdy... Třeba je to jen z donucení... Pohledem stále projížděl dav, až se zarazil i u mě, která jsem stála u zdi budovy kousek od všeobecného ruchu. Usmál se na mě. Nezdálo se mi to? Celý ten letmý a tak nezvyklý úsměv působil jako časová propustka do jeho života. Deset minut a pak bude dělat, že mě nezná? Snažila jsem se dívat jinam, ale když se pohnul směrem ke mě, upřela jsem na něj pohled a ani jednou sem neuhnula. Rozvážným, téměř váhavým krokem pomalu postupoval přímo ke mě. Neřekla jsem nic, ne, že bych byla něčeho schopna, svým chováním mi vyrážel dech. Bylo to tak dávno!
"Ahoj," začal, jeho hlas byl hlubší a mužnější, než jsem si ho pomatovala. Však byl také starší.
"Na koho tady čekáš?" Jen ptát se ho na tu otázku mi přišlo tak strašně absurdní... Nic neříkal, jen mě propaloval pohledem svých hnědočerných očí.
"Tehdy," začal váhavě a já s překvapením zjistila, že se mu třese hlas. "Říkala si, že kdybych změnil názor, mohu kdykoliv přijít," řekl po chvíli již o něco víc vyrovnaným hlasem.
"Tehdy," zopakovala jsem po něm. Jeho slova ke mě zněly ze strašné dálky, mlžilo se mi před očima. Bezděčně jsem se štípla do ruky. Vysykla jsem bolestí. Ne, nesním. Bylo vidět, že netrpělivě čeká na odpověď, ale dalo se to na něm poznat jen těžko. Nedával to na sobě znát. Ne, on nikdy.
"Jsou to čtyři roky," vzpomněla jsem si na dvanáctiletou holčičku, která postávala před o rok starším chlapcem. Stejně jako jsme stáli teď. Zadržovala hořké slzy bolesti a kývala na slova, která hoch pronášel s pohledem upřeným někam za její záda. Slova, která jí ubližovala jako rozžhavené dráty. Myslela, že nikdy nebude nic bolet víc. Pravda, do dneška mě opravdu nikdy nic tolik nebolelo. Uzavřela jsem se, nedokázala jsem milovat... nedokážu...
Ta holčička, já, jako by to bylo dnes, když jsem plačtivým hlasem pronášela ta slova, která mi před chvílí připomenul. Vrátila jsem se do přítomnosti a zjistila, že se na mě stále dívá.
"Ano, čtyři roky je dlouhá doba," odtušil. "A mě celé čtyři roky trvalo, než jsem si to uvědomil."
Zadívala jsem se na něj, po dlouhé době jsem opět cítila bolest, která se jistě odrážela i v mých očích. Poznal to. Natáhl ruku a dotkl se mé tváře. Podivná síla mě donutila udělat krok zpět, pryč od něj.
"Ta holka," odmlčela jsem se, "která tě milovala, již zemřela," slova šla z mých úst sama, jako kdyby mi je tam jen někdo našeptával.
Viděla jsem v jeho očích bolest, přikývl a otočil se. Pomalým krokem odcházel a můj pohled zůstával na jeho zádech. Musela jsem... nešlo to jinak... musela jsem mu lhát...
Slza slaná,
moře kousek,
k srdci padá,
k nebi kousek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terush terush | Web | 13. března 2008 v 15:26 | Reagovat

ježiš to je nádherný a ten konec...=))

2 Leena Leena | Web | 13. března 2008 v 20:02 | Reagovat

jéje, děkuji :-)) nečekala jsem že to bude někdo číst :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama