10.kapitola: Nemocnice Sv.Morgany

22. dubna 2008 v 20:12 |  Do minulosti
Vážení přítomní, omlouvám se, neukamenujte mě....
Vím, že sem povídala, že další kapitola bude v sobotu a že se v ní bude snad i něco dít... ale... čert vem sliby... kapitola přichází až teď a nemyslím, že by se u toho měl někdo samým napětím nehýbat... prostě.... mno.... prostě čtěte.... a komentujte....

Během noci z pondělka na úterý a potom během celého dne se sypal z načechraných šedých mračen sníh. Jako kdyby nekonečné mraky vloček nechtěly svou cestu nikdy ukončit, padaly v obrovských spirálách a když už byly jen několik metrů od země, nechaly se proudem větru zase vynést alespoň pár centimetrů nahoru.
Většina studentů raději zůstávala ve vyhřátém hradě, i když chodbami taky profukovalo, a sledovala zimní řádění skrz okenice, na kterých se srážel jejich horký dech. Vyjít ven bylo velice riskantní alespoň pro ty, kdo chtěli zůstat v suchu, protože sněhové závěje dosahovaly až několik centimetrů nad úroveň hlavní brány. Ve velké bílé studené peřině byly kouzly vytvořené alespoň malé cestičky pro ty, kdo přece jen chtěli okusit ledový vzduch, ale i ony už postupně zapadávaly stále novým a novým sněhem.
Hermiona seděla ve společenské místnosti spolu s ostatními žáky, oproti její době zůstávalo v Bradavicích přes Vánoce mnohem víc lidí, byla vmáčklá v pohodlném měkkém křesle blízko krbu a tak jí sálající teplo ohně pomalu uspávalo. Hlasy kolem ní jako by byly najednou mnohem vzdálenější, až zmizely úplně...
"Taková zima" Proč je taková zima!" nadával Ron a prokřehlé ruce natahoval k plápolajícímu ohni v krbu společenské místnosti.
"Říkala jsem ti, ať nechodíš ven, Ronalde," podotkla uštěpačně Mione s nosem zabořeným do tlusté knihy.
"Kušuj," prskl zrzek a bolestivě přivřel oči, když se mu začal vracet cit do zledovatělých prstů.
"Difunute!" slitovala se nad ním kamarádka a mávla nad jeho bledými dlaněmi hůlkou, ve tváři se mu rozlil výraz úlevy.
"Díky Hermiono, bál jsem se, že mě necháš trpět."
"Neměla jsem k tomu daleko," vyplázla na něj jazyk. Protočil oči a zabral se do knihy o famfrpálu, která jejich spícímu kamarádovi vypadla z ruky.
"Tomu říkám ideální Vánoce," povzdychla si Hermiona.
"A čemu jako?Tomu, že máme hrad jen pro sebe, tomu, že se ani nedá jít ven, jaká je tam zima nebo tomu, že zamrzly okenice u nás v ložnici a tak ani nemůžeme vyvětrat pořádně smrad z toho, jak se Harrymu připálily ponožky?" Po této větě propadla Mione do záchvatu smíchu a nevypadalo to, že by ji to mělo v nejbližší době pustit.
"Hermiono, uklidni se."
"Hermiono!"
"Mione!"
Rozespale otevřela oči, přímo před ní seděl William a bylo vidět, že je rád, že se probudila.
"Co je?" zakňourala ospale a přivřela oči pod náporem bolesti, která se jí najednou objevila v hlavě.
"Nechceš se napít?" všiml si její indispozice Will a podal jí pohár s dýňovou šťávou. "Já jen chtěl upozornit, že jestli chceš spát, běž radši do postele," mrkl na ni, "samozřejmě abych si měl kam sednout, ale taky proto, že celá hoříš a sezení u krbu tomu asi moc nepřidá."
"Jsem v pohodě!" zaprotestovala naštvaně a ublíženě. "To si mě kvůli tomu musel budit?"
"Musel," kývl Will s jiskřičkami v očích, "a jestli si myslíš, že seš v pořádku, což není můj názor, stejně běž spát do ložnice, minimálně kvůli tomu, abych si měl kam sednout." Hermiona protočila očima, něco slabě zakňourala a začala se pomalu a namáhavě hrabat z měkoučkého ušáku. Will jí pomohl, načež se usadil na právě uloupené místo a sledoval Mioniny mizející záda. Přesto, že měl na tváři výraz jako na samém vrcholu blaha, měl v očích starostlivý pohled.
Hermioně se zdálo, jako by shodiště bylo mnohem delší než obvykle a každou chvíli se zastavila, hlava ji nesmyslně třeštila, oči jí pálily a každou chvíli se jí zamotala hlava. Došla do ložnice, která zela prázdnotou a bylo v ní chladno vyjma postelí, ve kterých bylo stále teplo od již zchladlých zahřívacích lahví. Nezdržovala se svlékáním a zasunula se pod měkkou a teplou peřinu. Víčka se jí zaklapla a po chvíli začala měkce oddychovat.
S trhnutím se posadila na posteli, všude byla tma a v postelích okolo ležely temné obrysy. Na čele měla drobounké krůpěje potu a dech zrychlený. Bolela ji hlava a s každým nádechem cítila tíhu na plicích. Nemotorně se vypotácela z postele a malými vratkými kroky došla ke dveřím ložnice. Všude bylo ticho a jemný průvan profukoval a osvěžoval noční schodiště. Oči jí slzely a pohled matněl.
"Hermiono?!" ozval se vyděšený hlas osoby zahalené ve tmě, která přiběhla za hlukem, jak někdo spadl ze schodů.
"Hermiono!" nervózně s ní zatřásly silné paže. Něco zamumlala skrz rozpálené rty. Postava si očividně oddychla a opatrně ji vzala do náruče...
Hermiona zamžikala víčky, aby zahnala prvotní nezvyk z náhlého proudu světla a ihned když se trochu rozkoukala jí polil divný pocit, že je někde jinde než má být. Tohle ani vzdáleně nepřipomínalo ložnici, kde večer usínala. Všude bylo plno bílé a místnost byla plná nemocničních lůžek, z nichž na jednom ležela. Vysokými podlouhlými okny dovnitř pronikalo světlo a stěny byly zcela holé až na jeden portrét. Mione na něj zaostřila a postava na něm, jako by se probudila z transu a zmizela. O chvíli později se otevřely dveře od místnosti a dovnitř vstoupila blonďatá žena s milým úsměvem a bělostnou nemocniční uniformou.
"Už jste se probrala, slečno?" jako by na otázku ani neočekávala odpověď. "Jak se cítíte?"
"Do-dobře," odtušila Hermiona, ale ozval se jen slabý chřaplavý hlas. "Kde to jsem?"
"Nemocnice Svaté Morgany," pousmála se na ní. "Měla jste začínající dračí spalničky, ale za ten týden jsme to vcelku přeléčili."
"Týden?" vyjekla nevěřícně Hermiona natolik hlasitě, jak mohla. "To už začala škola?"
"Ano," mrkla na ni lékouzelnice, "proto tady také nejsou Vaši přátelé, ale slíbili, že v sobotu přijdou."
"Který je den? A... jak dlouho tu ještě budu muset být?" Mione se mračila čím dál tím víc.
"Je středa, dneska Vám začalo vyučování, tak toho tolik nepropásnete," snažila se jí nějak uklidnit. "Pustíme Vás asi v neděli nebo v pondělí, podle toho, jak se Váš zdravotní stav bude vyvíjet. Ale ještě si budete muset chodit k madame Brownové na ošetřovnu každý den pro ozdravující, dezinfikující a vyrovnávací lektvar."
Hermiona na to nic neříkala, jen se zabořila víc do polštáře. Lékouzelnice mezitím připravila do lahviček pět různých lektvarů a dala je Mione, aby je vypila. Stejně jako byly lektvary různé barvy, byly i různé konzistence, pachu a chuti. Po dopití poslední lahvičky se Hermioně trochu zahoupal žaludek a zamotala hlava, ale také na ní přišla strašná únava.
Mione se nemohla dočkat soboty, kdy jí konečně čekalo nějaké rozptýlení. Dny v nemocnici totiž znamenaly jen pár činností. Hodně času prospala, ale stejně se nudila. Potřebovala být ve škole. Ne proto, aby se mohla učit, ale kvůli tomu, že výroba s-letaxu požadovala další krok, jinak by se mohlo vše zkomplikovat. Napadlo jí napsat Albusovi, ale nechtěla ho do toho tahat a angažovat. Mohla tedy jen doufat, že neděle nebo pondělí nebudou ještě příliš pozdě.
Od rána celý den po dvou hodinách a během noci po pěti pila všech pět různých lektvarů, mezitím většinou spala, četla si knihy nebo dopisy od přátel a nebo se nudila. Poslední možnost byla asi nejčastější.
"Vzbudíme jí?"
"Nechte jí spát!"
"Ale prosimtě!"
"Stejnak už je vzhůru..."
Mione si promnula zalepené oči a pomalu začala zaostřovat na postavy nad sebou. Posadila se a narychlo si uhladila vlasy.
"A-ahoj, kluci," zívla a natáhla se po lahvičkách s lektvary, aby je vypila.
"No nazdar marode!" zahlaholil Albus a z velké výšky dopadl na kraj její postele. Zasmála se a pohledem přejela po ostatních přítomných. Na její vkus jich bylo nějak moc. Pousmála se na Willa a Briana, a pak vytřeštila oči, vedle nich postával Argie s jednou holkou z jejich ročníku, jejíž jméno si pomatovala jen mlhavě.
"Ahoj Argie, co ty tu?" snažila se skrýt své překvapení a vrhla nenápadně tázavý pohled na Williama, ten jen pokrčil rameny. "A...," pootočila se na dívku, jejíž rudé vlny jí někoho připomínaly.
"Nicol, copak si mě nepomatuješ?" mrkla na ní přátelsky. "Seděly jsme spolu párkrát na přeměňování," připomenula jí téměř zapomenuté hodiny. Mione pokývala hlavou a pokusila se napodobit výraz, jako že si vzpomenula.
"Ráda tě vidím," odtušila.
"Mluvili sme s doktory," zapojil se do hovoru Argie. "Prý tě pustí už zítra, tak jsme se shodli na tom, že si pro tebe přijedeme," dodal. Pousmála se a vrhla na něj zamyšlený pohled, v jeho tváři bylo něco co jí -sic vzdáleně- připomenulo Remuse.
"A jak mě odtud vlastně hodláte odvézt?" pozvedla obočí.
"Mohli sme mít přenášedlo, nechápu proč si to musel pro všechno na světě ukecávat na ten pitomej krb," nadával hlasitě Brian, když všichni o den později postávali před krbovou římsou.
"Nekecej a lez," zpražil ho pohledem Albus, který cestování letaxem prosadil na Mionin popud, která mu později dopisem vysvětlila, že potřebuje zařídit něco okolo s-letaxu. Před Argiem a Nicol to říct nemohla a jak znělo nové nařízení lékouzelnice, musela ještě přes noc být na ošetřovně. Přenášedlo by je přeneslo přímo tam a tak by se jí nenaskytla možnost zařídit si vše potřebné. Jakmile Brian zmizel v zelených plamenech, následoval ho Argie a Will.
"Prosím, dáma má přednost," pokynul jí Albus rukou k volnému ohništi. Nicol dnes nepřijela z jí neznámého důvodu. Pousmála se, nabrala do hrsti letaxový prášek a vstoupila do zčernalých uhlíků.
"No vám to teda trvalo," obořil se na ně Brian, jakmile Albus jako poslední vyklopýtal se silným pokašláváním z krbu.
"Nehudruj a padej," vykašlal Alb trochu černého prachu. Mione mu milosrdně oprášila hábit a potom se vydali za nasupeným Brianem, který si to štrádoval na druhý konec chodby. Mione rychle prošla kolem prázdné zdi a vstoupila do černých dveří, které se v ní objevily.
"Fíha, ta nemocnice na tebe měla špatnej vliv," zasmál se Albus, když vstoupili do zcela bílé místnosti. Mávla nad tím rukou a téměř doběhla ke kotlíku, ale zarazila se v půli kroku, když už se do jejího zorného pole dostaly i fialové jiskry, které z něj vyletovaly.
"Ty... Albe?"
"Hmm?" ozvalo se za ní.
"Ty si tam přidával ten odvar?" zamračila se.
"Jakej?" zahuhňal jí přímo vedle ucha a naklonil se jí přes rameno. "Nechápu co sem tak spěcháš, podle mě je na další krok ještě dost času."
"Já..." začala Hermiona, ale potom jen pohodila hlavou a obrátila se se znepokojeným výrazem k východu.
"Takže na tom nebudeš nic měnit?" Zavrtěla hlavou.
"Proč sme sakra nemohli mít to přenášedlo?" zavrčel Brian z bílé pohovky, kterou už teď pokrývala vrstvička prachu z jeho hábitu.
"Mione? Děje se něco?" jediný Will zachytil její znepokojený výraz.
"N-ne," odtušila po chvíli ne zrovna přesvědčivě. "Kde je Argie? Co ste mu nakonec řekli?" vychrlila otázku, aby zamaskovala své rozrušení.
"Jak sme se domluvili," ujistil jí Albus a cpal se k východu.
"Wille?" zastavila jmenovaného Mione, když chtěl následovat přátele, kteří už prošli dveřmi. "Ty si na tom lektvaru pracoval?"
"Ne, je s ním něco v nepořádku?" otočil se a pohlédl jí do očí.
"Jen..." Mione zaváhala, "nepomatuji se, že bych dělala další krok... a tehdy... když si tu byl se mnou... měl být ten lektvar teprve světle zelený a ne tyrkysový, jaký byl..."
William se jí mlčky díval do očí. "Ty si myslíš, že někdo jiný pokračuje v jeho přípravě?" vytušil její myšlenky. Přikývla. "Mione, jak by prosím tebe věděl, jakou místnost si představit? Nemyslíš, že je to hloupost?" objal jí kolem pasu.
"Asi máš pravdu," povzdychla si, ale v duchu s ním nesouhlasila. Tady prostě něco nehraje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dashena Dashena | Web | 22. dubna 2008 v 20:35 | Reagovat

pekný blog :)

2 sendy sendy | Web | 22. dubna 2008 v 20:39 | Reagovat

ahoj, chceš mať super mega návštevnost? ak áno tak klikni na moj web, a môžeš mať online aj 88747!

3 peggy.kaja peggy.kaja | 22. dubna 2008 v 21:02 | Reagovat

super kaposka:D kdo v tom asi bude mit prsty? ja bych typovala ze budto to nejak obstarava sama komnata, nebo se ji do toho micha albus... :-X a taky je mozny ze jeji pritel nechce aby se vratila:D:D

K.

4 NarcissaB. NarcissaB. | Web | 22. dubna 2008 v 21:04 | Reagovat

Supeeeer! Tahle kapitolka mě vážně zaskočila, protože jsem jí takhle večer nečekala, ale o to víc mě potešila! je naprosto úžasná! To s tim lektvarem je opravdu záhada, nenapadá mě nikdo, kdo by jí mohl takhle pomáhat! Ale co třeba sama komnata? :))) Každopádně se mi tahle kapča líbí úplně maximálně... Jen doufám, že v další excelentní kapitole dáš prostor mému oblíbenému páru Hermiona/Will :)))

5 Leena Leena | Web | 22. dubna 2008 v 21:08 | Reagovat

peggy: děkuju :-) mno nebudu nic prozrazovat..... :-)))

Cisso: merci, jak jsem řekla, nebudu nic prozrazovat... nj dneska jak byly příjimačky tak sme měli volno :-) teda měli sme jít do kina ale já si nějak to volno obstarala xD

6 Niké Niké | 22. dubna 2008 v 21:53 | Reagovat

Uchvancancující, ale prosím o další.

7 Al-nessa Al-nessa | 23. dubna 2008 v 14:23 | Reagovat

Tak sem se dočkala další kapitoly. Hezká, už se těšim na další, kdy bude? A jsem zvědavá kdo ji pomoh s tím s-letaxem :-)

8 meg meg | Web | 23. dubna 2008 v 16:47 | Reagovat

super kapča,sem docela zvědavá jak to bude pokračovat:))

9 jita jita | 23. dubna 2008 v 17:01 | Reagovat

nádhera! ale kdopak ji to strká pacišky do výroby s-letaxu?? xD no, pokračování bude určitě zajímaví....

10 Lenka Lenka | 23. dubna 2008 v 17:54 | Reagovat

Pěkný, jsem zvědavá jak to bude dál pokračovat. Na tuhle povídku jsem nazazila až dneska a tak píšu všechny komenty sem, za celou povídku. :-)

11 wisty wisty | E-mail | Web | 26. dubna 2008 v 12:52 | Reagovat

hezjý, tak další co nejdřív:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama