12. kapitola: Na sever...

29. května 2008 v 19:20 | Leena |  Do minulosti
Slíbila jsem, že přidám další kapitolku, tak je tady, ale je jen kraťoučká, zato další přibude už o víkendu ;-)
Prosím o komentáře :-)
Nějak jsem stratila nit příběhu, takže je tohle spíš takový okecávací :-D

Sluneční paprsky prvního únorového dne si roztržitě pohrávaly s malinkatými krystalky sněhu a svými jemnými doteky je pomalu zahřívaly, až se úplně měnily ve vodu. Překážkou jim byl přízemní mrazík, který se proháněl nad bílou pokrývkou jako ostražitý strážce a napáchané škody dával do původního stavu. Z okna nebelvírské věže to všechno zamyšleně pozorovala Hermiona, v jejíchž loknách se také odráželo slunce a vybarvovalo jí na tváři úsměv. Nechtělo se jí odtud, jako kdyby se s Bradavicemi loučila, přestože věděla, že za měsíc je zpátky. S povzdechem, ale stále se usmívající, se otočila a pohled stočila na svůj kufr s věcmi. přihodila posledních pár věcí a velké víko zaklapla. Na sobě měla zimní plášť a pod tím ještě tlustý svetr vylepšený několika zahřívacími kouzly, protože v Kruvalu, který ležel severněji, byla zima mnohem krutější a nezačala ustupovat na začátku února, ale na začátku května. Tady v hradě ale její oblečení způsobovalo, že jí bylo větší teplo, než bylo milé. Mávla hůlkou a levitovacím kouzlem vyzdvihla kufr do vzduchu. Otevřela dveře a sešla do společenky, kde postávali její přátelé.
"Tobě ale musí bejt horko, Mione," odtušil znechuceně Albus a Mione se jen s pokrčením ramen pousmála. Rozloučila se s ním, s Argiem a Brianem, kteří už zůstávali ve věži a vydala se spolu s Willem a Nicol ven. Will se gentlemansky ujal jejího zavazadla a Mione se dala do řeči s Nicol.
"Tak doufám, že se ti tam bude líbit," popřála jí upřímně rusovláska. "Dermid se tam těší jako malý dítě," dodala a zasmála se.
"No, abych pravdu řekla, tak jsem taky zvědavá, jaké to tam bude," přitakala Mione, ale uvnitř byla spíše zvědavá na Nicolina bratrance.
"Musíš nám hodně psát, abychom si mohli udělat nějakej obrázek o tom, ten foťák co jsem ti půjčila máš?" vyptávala se Nicol. Téměř totiž Hermioně vnutila kouzelnický fotoaparát, aby měla čím nafotit Kruvalskou školu. Přikývla na souhlas, že má a poklepala si na kapsu, která byla trochu vyboulená.
Došli do Vstupní síně, kde se měli všichni odjíždějící studenti sejít. Uprostřed velkého prostranství stála zvětšená bronzová číše, kolem které zářila jakási namodralá slabá aura, na první pohled přenášedlo. Podívala se po ostatních studentech, kteří s ní měli navštívit chodby Kruvalu. Chlapce s pískovými vlasy a překvapeným výrazem zařadila podle erbu na hábitu do Mrzimoru, takže to musel být Roy Clebery. Kousek od něj postávala dívka střední postavy, dlouhé blonďaté vlasy jí padaly do poloviny zad a rámovaly její aristokratický obličej, už podle podoby to musela být Malfoyová, typické rysy rodu se na ní nedaly přehlédnout. U posledního chlapce se Hermioně zatajil dech, viděla ho jen zezadu, zrzavé vlasy svázané stuhou a měl mužnou postavu. Málem se k němu rozběhla a objala ho. Prvotní pocit, že vidí Rona, jí přešel, když se Nicolin bratranec otočil. Tvář měl méně pihovatou, oči zelenošedé místo hnědých a Ronaldův typický úsměv Dermidu Weasleyovi chyběl na tváři úplně. Nicol chňapla Mione za rukáv a táhla jí směrem k zrzavému čahounovi. Když spatřil svou sestřenici a druhou dívku, kterou táhla za sebou, pousmál se. Měl Nicol upřímně rád a vždy jí ještě radši viděl.
"Ahoj, Nicol," usmál se, hned jak k němu došli.
"Nazdar," kývla na něj, "tohle je Hermiona. Hermiono, Dermid, Dermide, Hermiona." ukázala z jednoho na druhého.
"Tak co? Jak se tam těšíš?" otočil se hned zrzek na Mione.
"Jsem na to zvědavá," přikývla.
"Prosím studenty, kteří odjíždějí, ať se chytí přenášedla!" zavelel kouzlem zesílený hlas bradavického ředitele. Hermiona objala Nicol, políbila Willa a spolu s Dermidem se vydala k, teď již o něco silněji, zářícímu poháru. Pevně chytla svůj kufr a konečky prstů se zachytila právě včas, takže ihned ucítila trhnutí za pupíkem a všechno se kolem začalo točit. Vnímala jen své prsty přilepené k poháru a ruku křečovitě sevřenou kolem držadla kufru, aby jí náhodou nevypadl. Po nějaké chvíli ucítila, jak tvrdě dopadla nohama na zem a měla co dělat, aby to ustála. Rozhlédla se, stejně jako ostatní, kolem sebe. Stála na tmavém nádvoří, kolem ní se tyčily černé věže a všude okolo postávali studenti. Z davu k nim vystoupil sešle vypadající stařík. Na pokrouceném nose měl posazený důležitě vypadající cvikr a opíral se o sukovitou hůl s ostrým hrotem na konci. Pod nosem měl stříbrný knírek a velké uši mu odstávaly od skoro holé hlavy. A podle toho s jakou úctou k němu vzhlíželi studenti, oblečení v černých stejnokrojích, to byl očividně zdejší ředitel.
"Vítám Vás v Kruvalu," zahřměl hlasem tak silným, že si Mione chvíli myslela, že ani není jeho. Ze všech koutů se po jeho slovech ozval zdvořilostí tleskot a Hermiona se nad zdejší morálkou musela otřást. Přitáhla si kabát k tělu, všude se totiž proháněl ledový vítr s vločkami a kousky ledu, které nepříjemně bodaly do tváří a pokusila se pousmát.
"Nyní bych si dovolil Vás pozvat na večerní hostinu," slova se odrážely v duté ozvěně od vysokých věží. "U nás nemáme koleje, jak je zvykem v Bradavicích, jsme jedna velká rodina. Ložnice a společenské místnosti jsou ale děleny podle ročníků. Potom je tu také jedna velká společenská místnost, ale to už Vám poví ostatní studenti." Potom se jako na povel opět všichni rozestoupili, aby tak vytvořili průchod a začali zdvořile tleskat. Mione se cítila jako ve špatně natočeném filmu a koutky úst držela nahoře jen z nutnosti.
"Tady je to děsný," zamumlala na půl pusy směrem k Dermidovi, který ale -na rozdíl od ní- vypadal, že se mu tu líbí a že jeho úsměv je upřímný.
"Proč? Děláš si legraci?" nevěřícně na ní vykulil oči. Hermiona se odvrátila, povzdychla si a pokračovala po zledovatělých dlažebních kostkách směrem, kam mizel vlající cíp černého ředitelova pláště.S vrzáním se otevřela vysoká brána s tmavého tepaného kovu a vpustila tak větrný vír vloček do velkolepé síně, která se za ní nacházela. Obrovská mramorová vstupní síň měla neuvěřitelně vysoký strop, zřejmě zvýšený kouzly, obrovské louče plápolaly na stěnách a přímo před nimi se nacházelo obrovské široké schodiště. Ředitel zahnul dveřmi na pravé straně. Bradavičtí studenti ho následovali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 meg meg | Web | 30. května 2008 v 13:09 | Reagovat

Sice je celkem krátká, ale mě se líbí, aspoň že něco. Jinak sem zvědavá co vymyslíš dál=))

2 NarcissaB. NarcissaB. | Web | 1. června 2008 v 18:06 | Reagovat

Jsem se v tom trochu ztratila, než jsme našla nit příběhu, ale jinak je to skvělá kapitolka. Jak jsi řekla v úvodu: okecávačka, ale super okecávačka :D. Jen tak dál!!! Už se těším na další kapču...

3 Leena Leena | Web | 1. června 2008 v 21:21 | Reagovat

:-) děkuju moc holky :-)

4 jita jita | 2. června 2008 v 21:31 | Reagovat

no taky sem musela trochu hledat co se vlastně děje než pochopila o co jde, ale hlavní je sem to našla.:)kapča se mi líbí a jsem ráda že to je okecavačka, přece všechny kapitoly nemůžou být akční:)

5 wisty wisty | E-mail | Web | 9. června 2008 v 19:02 | Reagovat

no, tak to su vážně zvědavá, co se z toho vyvrbí dál..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama