17.kapitola: Sakra!

11. srpna 2008 v 16:55 | Leena de Noir Idée |  Do minulosti
Tak jsem tu s další kapitolkou, ale blbne mi vkládání obrázků takže bez titulkovýho obrázku :-) omlouvám se, že to není tak popořadě, jak jsem slibovala, ale jsem u babičky a mám jen omezené možnosti... :-)

Hermiona ráno vycházela z léčebny s velkými kruhy pod očima a značně zesláblá, přes noc toho moc nenaspala, kdykoli zamhouřila oka viděla znovu a znovu mrtvé tělo té dívky, mrtvá těla svých přátel a znovu se jí vracely staré noční můry. Vyšla na chodbu, byla chladnější než obvykle, ovzduší bylo zhoustlé otázkami visícími ve vzduchu a všichni byli zamlklí. Cestou, co šla do své ložnice, na ní všichni vrhaly podivné pohledy plné nevraživosti a podezření. Zaklapla dveře svého pokoje a sesunula se po nich k zemi. Po bledých tvářích jí stekly potůčky slz a ona si dala hlavu do dlaní. Všechny ty pohledy na chodbách a ten stín visící v ovzduší jí znovu přivodil bolestné vzpomínky. Žáci se na ní dívali s takovým pohrdáním a nenávistí, jako kdyby všechno spáchala ona a ona se tak i cítila. Ozvalo se zaťukání na dřevo, o které byla opřená. Zvedla se, aby otevřela dveře. Za nimi stál nějaký kruvalský žák ze sedmého ročníku, kterého znala jen od vidění z hodin. Beze slova k ní natáhl ruku se stočeným pergamenem, přeměřil si jí pohledem a odešel. Svitek obsahoval žádost, aby se ihned dostavila do ředitelny. Se svěšenou hlavou, aby nemusela čelit rentgenovým zrakům ostatních, prošla chodbami a schodišti až před černé dveře, do kterých byl vrytý stříbrný nápis. Po krátkém zaťukání vstoupila dovnitř. Pozdravila ředitele, který zachmuřeně seděl za stolem a zrak jí sklouzl přes něj k manželskému páru, který se krčil na vykouzlené pohovce. Žena vzlykala na rameni svého muže a uslzenýma očima si jí prohlížela. Vedle nich seděl ještě někdo. Mione zamrzla krev v žilách. Gellert Grindelwald se s posměšným úšklebkem na rtech rozvaloval na židli a přeměřoval jí vražedným pohledem.
"Potřebuji, aby jste nám něco pověděla, slečno," oznámil jí ředitel a pokynul jí na židli před sebou. Posadila se a vyděšeně přikývla.
"To jsou pan a paní Pecherttovi," ukázal na pár sedící na pohovce, "jsou rodiče té... dívky... Potřebujeme, aby jste nám řekla, jak to bylo."
Vystrašeně přikývla a těkala pohledem mezi ředitelem a Gellertem. Potom začala třaslavým hlasem vyprávět. Gellert na ní pohlížel kamenným pohledem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Když skončila pan Pechertt rozčileně vyskočil ze sedačky a vrhl se směrem k sedícímu studentovi a něco nenávistně vykřikoval. Tak rychle, že to šlo sotva postřehnout se Gellert zvedl ze židle a vrhl se k oknu vedle sebe, jehož křídla se rozletěly. Žena něco šokovaně vyjekla a s neuvěřením v očích sledovala rozevřené okno. Ředitel i muž se k němu vrhli a Mione zahlédla v dálce mizející černou tečku. Nemohla uvěřit, že se mu podařilo uprchnout.
Ředitel mávl hůlkou a před ním se ve vzduchu objevil pergamen a brk, který na něj sám něco zuřivě psal. Snažil se uklidnit rozzlobeného muže a potom si všiml šokované Hermiony.
"Můžete odejít, slečno," řekl jí zběžně a dál se věnoval zařizování. Mione vyšla z ředitelny a rychlým krokem směřovala zpět k sobě do ložnice. Tohle bylo něco, co nečekala. Gellert měl být potrestán a ne prchnout. Pohledy ostatních studentů jí pálily na kůži jako rozžhavené železo a poslední metry už běžela, nedívajíc se kolem sebe. Zapadla do ložnice a kouzlem zamknula dveře i okna, přesto, že si to moc nechtěla přiznat, byla až příliš vystrašená na to, aby se vrátila do běžného rytmu nudného kruvalského života. Nervózně zašátrala po dně téměř prázdného kufru a nahmátla malou křišťálovou lahvičku. Vytáhla jí a před očima s ní trochu zatřepala. Modrá tekutina v ní zavířila a zbarvila se do světlejšího odstínu. Lektvar spánku si umíchala již dávno kvůli svým nočním můrám a radši si ho vzala i sem, přesto, že v tu chvíli, kdy si balila, pro to neměla racionální vysvětlení. Jedním douškem vyprázdnila flakónek s lektvarem a položila se na postel. Končetiny nechala volně rozhozené podél těla a vyděšenýma očima zírala do stropu. Po chvíli se jí zmocnila únava a ona upadla do neklidného ale bezesného spánku.
Zbytek týdne se táhl v rytmu prošetřování celého incidentu a Mione se s tím pomalu začínala vyrovnávat, jen díky tomu, že to každý den musela třikrát zopakovat do všech podrobností a kdyby se jí s tím vyrovnat nepodařilo, nezvládala by to. Po škole putovala i druhá verze toho, jak to bylo, že třeba 'ten sedmák' byl nevinný a vše to zavinila ta studentka z Bradavic, která je 'beztak divná'.
"Nevšímej si jich, Mione." Derek se od Hermiony už nepouštěl ani na krok od té chvíle, co si o ní začínali šeptat jako o vražedkyni.
"A všímám snad?" vyprskla, z jeho starostí a rad už začínala být unavená. Odpověděl jí mlčením.
"Proč vlastně nejsi s Henrym a také nepřemýšlíte, jak to vlastně bylo?" zeptala se podrážděně.
"Nech toho, Mione," ukřivděně se zastavil. Popošla ještě pár kroků dál a pak se s povzdechem zastavila.
"Promiň, já jen... nervy... stres..." svěsila hlavu. Došel k ní a uchopil jí kolem ramen.
"Já vim."
Podívala se do jeho hlubokých zelených očí, byly plné něhy a něčeho dalšího, najednou se cítila, jako kdyby se nemohla pohnout, jako kdyby se pohnout nechtěla, jako kdyby měla na tom místě zůstat stát celý život, stát a dívat se mu do očí. Nahnul se k ní s otázkou vepsanou do tváře, nepohnula se ani nemrkla, neodmítla ani nesvolila. Zavřela oči a hluboce dýchala, nevěděla, co přijde, jestli vůbec něco přijde, jestli s tím souhlasí nebo jestli jí to vadí. Ucítila jeho horký dech na své tváři a potom se jeho rty dotkly těch jejích. Projel jí impuls a cítila se, jako kdyby měla omdlít. Polibek obětovala. Byl plný té něhy, kterou měl Derek i v očích. Najednou, jako kdyby se probrala z transu, rychle odskočila. Dívali se na sebe, ale ani jeden nepromluvil. Se starostí v očích k ní o krok přikročil. S vytřeštěným pohledem zavrtěla hlavou a rychle zmizela za roh.
'To není možné!' proběhlo jí hlavou. 'Co to se mnou je?! Co se to tu děje?!' Před očima s jí promítl Willův smutný obličej, zatřepala hlavou, jako kdyby jí chtěla vyhnat ze své mysli. Podařilo se. Teď se na jeho místě vznášel obličej Dereka.
"Sakra!" vyjekla nahlas, praštila do zdi vedle sebe a sesunula se k zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NarcissaB. NarcissaB. | Web | 11. srpna 2008 v 19:48 | Reagovat

Co mi to děláš? Takhle podvádět Willa. Ach jo... Proč si vždycky oblíbim nesprávnou osobu? Asi si příště zamiluju Brumlu, ten přežije všechno :-D. JInak ja kapča naprosto super, opravdu mě dostalo, jak Gell zdrhnul ;-). Moc hezký ;-).

2 Leena Leena | Web | 12. srpna 2008 v 9:47 | Reagovat

promiň, zapomněla jsem se ti v záhlaví omluvit :-D :-)) sama ještě nevím, jak to bude :-)))) třeba mu jen nasadím parohy a pojede se dál :-))

Dík :-)

3 Al-nessa Al-nessa | 18. srpna 2008 v 0:35 | Reagovat

Tak po dlouhý době sem zase píšu komentář, všechny kapitoly co sem četla od posledního komentáře byly super : D. A do Hermi bych to neřekla : D, ale stejnak, byla to jenom pusa, tak se z toho nevyklube něco víc, ale kdyby bylo něco víc, tak by bylo nějaký vzrůšo, né že by do teď nebylo, ale... Fakto moc hezká kapitolka, už se strašně moooooc těšim na další : D : D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama