1.kapitola: Jednou za dvě stě let..

6. srpna 2008 v 15:58 | Leena de Noir Idée |  Zakázané
Tak jsem tu s další kapitolou Zakázané... ale nevím...

Catherine seděla na červené kožené sedačce v expresu do Bradavické školy čar a kouzel, kam jí matka poslala. Vagóny se pohybovaly drncavým pohybem dopředu a za oknem se míhaly pole, louky, malá osamělá městečka nebo vesnice a lesy. Čím déle jeli, tím méně bylo za okny domů a tím více pouze příroda. Catherine se zadívala na rudý lak na svých nehtech, její matka nesnášela, když si lakovala nehty, ale po tom, co předvedla na začátku prázdnin pro změnu Cath nenáviděla ji. Prázdniny byly hotové peklo. Pořád se s matkou hádala. Chtěla vidět Thomase, ale o tom zase Inés nechtěla ani slyšet. Catherine se několikrát i pokusila utéct z domu, ale pokaždé to vedlo jen k dalším hádkám a zákazům. Riva byla celé prázdniny zavřená ve voliéře a Inés důkladně kontrolovala, aby Catherine nemohla Thomasovi poslat jedinou zprávu třeba letaxem a to i na úkor toho, že tak nemohla posílat nic ani svým přátelům. Do nové školy se jí nechtělo, ale přesto, že se celé prázdniny urputně vzpírala, stejně teď mířila rovnou tam. Jediný důvod, proč se alespoň trochu těšit do anglické školy byl ten, že Rivu dostala a mohla opět posílat poštu. Sovička už nyní byla dvě hodiny na cestě k Thomasovi.
"Koupíte si něco, slečno?" ozvalo se ode dveří kupé. Catherine se otočila. Ve dveřích stála usměvavá postarší paní a před sebou měla vozík plný různých kouzelnických sladkostí a jídla.
"Ne, děkuji," odvětila s úsměvem a tušila, že musel být její francouzský přízvuk silně slyšet. Anglicky se učila už jako malá, protože jedna z jejích babiček žila na ostrovech... žila... Ale přesto se nikdy nezbavila svého přízvuku, který jasně dával najevo, že 'ona je tu cizí'.
Paní s vozíkem přikývla a posunula se i s vozíkem dál. Přesto, že Cath nejedla od snídaně a měla hlad, byla si jistá, že by nezvládla nic pozřít, kvůli tomu, jak byla nervózní. Nechala volně běžet své myšlenky a sledovala ubíhající krajinu za oknem, dokud dovnitř nenakoukla blonďatá dívka.
"Za chvíli budeme v Bradavicích, máme se už převléct," oznámila jí. Catherine pokývala hlavou, jako že rozumí, dívka odešla a otevřela dveře kupé naproti. Cath si tedy vyndala ze svého fialového krásnohůlského kufru bradavický plášť, který měla složený hned navrchu. Tehdy, když ho pořizovali, Cath odmítla jít si ho nechat naměřit a tak musela Inés vzít jeden z jejích starších hábitů a nechat ho ušít podle něho. Oblékla se akorát na čas, protože když si zapínala poslední knoflík školní halenky, rozlehlo se vlakem skřípění brzd a ubíhající krajina za oknem se začala pozvolna zpomalovat. Chvíli zaváhala, zda má kufr nechat ve vlaku nebo ho má brát s sebou, ale když viděla, že do uličky se hrnou žáci bez zavazadel, rozhodla se ho nechat ho v kupé. Po delší úvaze, když už se mačkala v chodbičce mezi těly studentů, kteří se již nemohli dočkat, až se dostanou zase na vzduch, usoudila, že vzít si kufr s sebou by bylo přinejmenším vražedné. Vlak se zastavil a nával v chodbičce se začal po malých krůčkách posunovat. Po zhruba deseti minutách se Catherine konečně dostala ven, rozhlédla se a masírovala si žebra, do kterých ji někdo bolestivě udeřil.
"Prváci ke mě! Prváci!" rozlehlo se nad nástupištěm a ti nejmenší se začali posouvat k obrovitánské siluetě, která nad hlavou držela zapálenou lampu. Starší studenti se ale jistým krokem vydali k cestě, na které stálo několik desítek kočárů, a nastupovali do nich. Cath se zarazila a hlavou se jí prohnala otázka, kam má jít ona. Došla k závěru, že bude nejlepší jít cestou nejmenšího odporu a nechala se unášet davem starších studentů. Nastoupila do jednoho z kočárů, ve kterém už seděli nějací studenti, a ten se k jejímu úžasu dal sám do pohybu. Když dorazili až k hradu, rychle přeběhla dovnitř, protože venku se zvedal vítr a z nebe se snášely první kapky bouřky. Zvedla oči k vysokému stropu a rozhlédla se kolem, nacházela se v jakési vstupní hale, ze které vedlo několik chodeb, schodišť, dvířek a jeden obrovský vchod, ve kterém mizeli studenti. Nebylo to tu sice tak elegantní jako v Krásnohůlkách, kde visel jeden křišťálový lustr vedle druhého a ani tu neměli pozlacované dřevo, přesto působil bradavický hrad velice impozantním dojmem. Dál postupovala s davem směrem k obrovským dveřím z tmavého dřeva a užasle se rozhlížela kolem, tohle je její budoucí škola, její budoucí domov na celý školní rok. Dříve než zcela prošla dveřmi, něčí ruka ji pevně chytla za paži a odtáhla ji stranou. Vzápětí hleděla do očí přísně vypadající ženy, která se na ni dívala přes obroučky brýlí.
"Nejste náhodou Bardotová, slečno?" zeptala se přísně hlasem krátkými slabikami, které ještě dodávaly na upjatosti.
"A-ano," vykoktala překvapeně.
"Tak co tu děláte?! Máte přijet s prvňáčky! Vždyť musíte na zařazování!" osopila se na ni. Cath vykuleně přikývla a nechala se odtáhnout do menších dveří vedle, za kterými se skrývala nevelká místnůstka.
"Tady počkáte!" nakázala žena.
"Já-já ano. Jak jste poznala, kdo jsem?" zeptala se na otázku, která ji již delší domu pálila na jazyku.
"Nemáte znak žádné koleje," ukázala prstem na černý hábit. "A teď mě omluvte, musím dojít pro první ročníky, dámo," zněla trochu uraženě, že se Cath odvážila přijet jinak, než bylo plánováno. O pár minut později se k ní přidali malí vyděšení prvňáčkové a všichni nervózně přešlapovali nebo si něco šeptali, občas si na Cathrine ukázali prstem nebo na ní vyjeveně koukli, ale jinak se spíš věnovali zkrocení svého nervózního já. Dveře se opět otevřeli a přísně vypadající žena jim pokynula, ať jdou za ní. Konečně prošli obrovským vchodem, který předtím minuli a naskytl se jim pohled na obrovskou místnost. Ve vzduchu se vznášely stovky hořících svíček a na průvod se upíraly pohledy snad všech studentů v síni. Cath se podívala směrem, kterým ukazoval jeden překvapně vypadající prvňáček a naskytl se jí pohled na temnou zataženou deštivou oblohu. Vypadalo to, jako kdyby se sál nacházel pod širým nebem, jako by prostě někdo zapomenul postavit střechu, jediné, co dokazovalo přítomnost alespoň nějaké bariéry mezi sálem a venkovním světem, bylo to, že v sále nespadla ani jedna kapička z již řádícího deště. Catherine si ani nevšimnula, že už zastavili a že odněkud zpředu se ozývá starý zpívající hlas, který již pomalu utichal.
"Nyní budu číst postupně Vaše jména, vy se posadíte na stoličku a na hlavu si dáte Moudrý klobouk," oznámila ta žena. Teprve teď si Cath všimla, že stojí vedle trojnožky, na které ležel starý záplatovaný klobouk.
"Aberttová, Clare." To bylo první jméno. Následoval Aresey Thomas a potom už se sálem rozlehlo její jméno.
"Bardotová, Catherine."
Catherine se prosmýkla kolem vykulených prvňáčků a vyšla po několika schůdcích nahoru k trojnožce.
"Slečna Bardotová k nám přistupuje z Krásnohůlek a nastoupí do sedmého ročníku." Oznámila ještě žena, než si Catherine na hlavu posadila klobouk, a v síni se ozvalo pár výsknutí.
"Tak copak to tu máme?" ozval se jí v uších hlas, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to mluví ten klobouk, který má na hlavě. "Odvaha ti nechybí, to by bylo dobré pro Nebelvír, ani však špetka zloby, která v tobě již nějakou dobu klíčí, co takhle rozkvést ve Zmijozelu? Ani ochotu, se kterou by ses uplatnila v Mrzimoru, nepostrádáš... a chytrostí a vědomostmi téměř přetékáš. Tohle je zapeklitá situace."
'Prosím?' pomyslela si překvapeně a byla ještě překvapenější, když jí klobouk odpověděl, došlo jí, že jeho hlas teď slyší jenom ona.
"Že je to s tebou velice složité, Catherine. Takhle složité rozhodování jsem neměl... no nějaká řádka let už to bude... minimálně dvě stě... Tak kam by si chtěla?"
'Já, já nevím,' pomyslela si udiveně. 'Copak znám zdejší koleje? Copak vím, jak se do které hodím?'
"Rozhlédni se, kam by si chtěla patřit?" pobídl ji klobouk. Poslechla jeho rady a rozhlédla se po stolech, které byly rozdělené podle kolejí. Všichni studenti na ni udiveně hleděli, nebylo normální, aby nad někým klobouk tak dlouho přemýšlel.
"První stůl, tam vlevo, to je Mrzimor," upozornil ji. Podívala se tím směrem, nějaký chlapec na kraji ji pozoroval s otevřenou pusou a jeho kamarád mu přivazoval hábit k lavici. "Hned vedle je Havraspár." Copatá dívka otočila listem v učebnici, jako by vycítila Catherinin pohled, zvedla hlavu a povzbudivě se na ni usmála. "Potom je na řadě Zmijozel." Pozornost zařazování věnovalo od tohoto stolu jen málo žáků, nějaká dívka si se zazíváním prohlížela svou manikúru a jiný malý kluk právě cvrnkal kuličky napuštěné inkoustem na vedlejší stůl. "Ach ano, Nebelvír." Inkoustová kulička přistála na zádech blonďaté dívky, která se dotčeně otočila za původcem škody. Víc ale Catherininu pozornost upoutal hlouček sedící vedle. Jeden z chlapců, černovlasý, zrovna pod stolem zapaloval jakousi rachejtli, která začala divně prskat, Cath se v duchu zasmála, připomenulo jí to Thomase.
"Tak jak sis vybrala?" vyrušil ji z přemýšlení klobouk.
'Já nevím... snad ten...' pomyslela si zoufale.
"Vidím ti do hlavy, nemusíš nic říkat."
"Ať je to tedy..." teď už se jeho hlas rozléhal po celé síni. V té chvíli rachejtle vyletěla zpod nebelvírského stolu a s ohlušujícím prskáním a syčením začala poletovat po síni, sypalo se z ní spoustu barevných jiskřiček, až nakonec se ozvala sluch beroucí rána...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NarcissaB. NarcissaB. | Web | 6. srpna 2008 v 18:39 | Reagovat

Wow! Stopro půjde do nebelvíru, že jo! Prosím!!!!! vypadá to zatím doslova úžasně, až na drobnou chybku. Tuhle kapču sis uložila jako dvojku a přitom tu nikde není jednička *nevinný výraz* :-D. Ale je to zatim fakt super.

2 Tina123 Tina123 | 6. srpna 2008 v 21:56 | Reagovat

Podle mě určitě půjde do nebelvíru, ale je to škoda, já mám strašně ráda mrzimor a příjde mi, že se na něj dost zapomíná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama