Bez života

20. srpna 2008 v 15:40 | Leena de Noir Idée |  Bez života
Mám tu jednu kraťounkou jednorázovku zcela mimo mísu :-) věnuju jí všem s melancholickou nebo smutnou náladou, kterou sem měla, když sem to psala :-)

Půlnoční oblohu prořízl zlatý blesk a na chvíli bylo vše ozářeno, jako za poledního světla. Nic víc se ale nestalo, hrom se neozval a z naducaných nespokojeně se tvářejících mračen neukápla ani kapka. Nikdo nechtěl být venku déle než musel přesto, že noc působila mírumilovným dojmem a ty, kdo přece jen venku pobývali, hladila svým závojem upleteným z pavučinek svitu hvězd a poryvů nočního vánku po tváři. Sova, která seděla na větvi staré lípy, se vznesla do vzduchu, žluté oči jí zářily jako hvězdy momentálně skryté za temným mračnem a mávání jejích křídel pročíslo vzduch, až se ozval jemný hvizd svištících vírů jeho pramenů. Rozevlál zlaté lokny, které silně kontrastovaly s hávem noci, a svými prsty jemně pohladil mramorově bílou pleť. Smaragdově zelené oči byly pohaslé a zoufale se rozhlížely kolem, hledajíc doprovod na kamenitou cestu zvanou život. Rozpraskané rty se zatřásly, když je smočila křišťálová slza, jenž rozbrázdila jednu z tváří, a vydechly do vzduchu mužské jméno. Rozdrásané nohy již neunesly tíhu těla a podlomily se jako dvě stébla uschlé trávy bez života. Dlouhé útlé paže sjely po věkem rozpraskané kůře letité lípy. Hlava se zlatými loknami se opřela o její staré silné tělo, ze kterého ale stále vyzařovaly mocné vlny energie. Bezmocné tělo se roztřáslo pod silnými vzlyky a větve stromu se rozhoupaly, jako kdyby ho chtěly obejmout, schovat do své spletité náruče, aby s ním kolébalo, jako s nešťastným děckem. Třpytivou hlavou prolétla silná myšlenka, silná tak, že se starý strom musel zakymácet, aby ji zmírnil. Jen on byl svědkem všeho, co se tu dělo. Dívka zvedla své lahvově zelené oči a mlčky ho požádala o ochranu, o stráž, kterou nad ní držel již tolik nocí. Od té doby... Byl jim za svědka a zároveň kněze při svatebním obřadu, jenž se konal za teplého jarního večera, kdy sovy byly orchestrem a měkká tráva svatebním ložem. Byl tu i tehdy, brzy poté, kdy jí drsný svět vzal nově nalezenou část jejího života... jeho... A byl tu tolik nocí potom, kdy se její znavené tělo otřásalo žalostnými vzlyky a kdy její slzy smáčely jeho kůru potřísněnou krví. Žádala o odpuštění, ale o nic víc. Vzdávala mu své vroucí díky přesto, že to bylo už jediné, na co se její mysl zmohla. Byl pro ní jako matka, kterou nikdy nepoznala a jako otec, který ji opustil spolu s ním. Přesto ho žádala o jediné, o to, co nemohl udělat. V nočním svitu se objevil stříbrný záblesk. Dýka měla jednoduchou čepel a držadlo z tepaného kovu, přesto pro ní znamenala tolik. Osvobození, konec a začátek. Z posledních sil vyryla do letité kůry velký kříž, jenž měl navždy připomínat její utrpení a lípa se ráda stala jejím věčným pomníkem. Vítr rozhoupal listí a větve, aby také vzdal své poslední sbohem.
Oči plné bolesti se rozzářily. Tmavě hnědé oči jim pohled opětovaly. Silné paže ji zvedly z lůžka bolesti a trápení a objaly její stále se třesoucí tělo. Silnými doušky polykala tu vůni a po tváři jí steklo pár slz radosti. Konečně se dočkala. Konečně... byla zase s ním...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jimmi Jimmi | 22. srpna 2008 v 14:29 | Reagovat

Je to krásne, ale na mňa smutné a deprimujúce. Ale dík.

2 Ivi Ivi | 24. srpna 2008 v 15:30 | Reagovat

Super!

diky za venovani

krasne

vety uz psat nedokazu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama