18.kapitola: Teď už vím...

13. září 2008 v 13:52 | Leena de Noir Idée |  Do minulosti
Tak jsem tu zase s 'dominulostní' kapitolkou... Vím, že teď trochu zanedbávám Zakázané, ale snad se to co nejdříve spraví... ;-)
Na tuhle povídku plánuju ještě tak zhruba 7-12 kapitol, ale může se to změnit :-) Třeba jí hodím ke starému šrotu a psát ji přestanu :-P O:-)

Další ráno se Hermiona probudila s dutou bolestí hlavy, která byla plná výčitek. S každým mrknutím se jí pod víčka vrýval Derekův obličej a mizel ten Willův. Věděla, že by si s ním měla promluvit o tom, co se stalo, ale bylo těžké třeba na to jen pomyslet. Se sebráním veškerých zbytků své kuráže vyšla ze své ložnice, už nevnímala pohledy okolních žáků jako výtka za to, co se stalo té dívce, nýbrž měla hrozný pocit, jako by všichni věděli, co se stalo minulý den. S hučením v hlavě téměř doběhla do jídelny. U jednoho ze stolů uviděla povědomou hnědovlasou hlavu patřící Derekovi, ale podvědomě se vydala jinam. Vzduch okolo jako by zhoustl a tlačil do Hermiony ze všech stran. Snědla stěží jeden toast, chvíli nepřítomně zírala před sebe, ale pak vyskočila na nohy a vydala se rychlým krokem ven ze síně. Svíral ji nepříjemný pocit, který ji hnal pryč. Akorát u dveří ji zachytl pár silných rukou, chtěla se mu vytrhnout, ale nepodařilo se a ona se musela podívat do tváře tomu, kdo ji zbrzdil, přestože předem tušila, o koho jde. Setkala se s Derekovým pohledem.
"Promiň, ale spěchám," zamumlala a prosmýkla se kolem něj ven z jídelny. Stihl ji ještě chytit za zápěstí.
"Musíme si promluvit, Mione," řekl naléhavě.
Sevřel se jí žaludek. "Mluvit? O čem mluvit?" zakoktala se, přesto že se snažila, aby její hlas byl pevný.
"Byla to jen nehoda, jen... úlet..." odvětila a vyhýbala se jeho pohledu. Při vlastních slovech se cítila, jako by jí projela ledová dýka. Jeho stisk povolil.
"Tak úlet," pokýval hlavou a ona měla pocit, jako by v jeho tváři viděla bolest. "Už se to nikdy nebude opakovat, chápu," zašeptal téměř neslyšně, otočil se na patě a vydal se rázným krokem pryč.
"Dereku, počkej!" vyjekla Hermiona, náhle vyděšená. Na chvíli se zarazil, ale pak pokračoval dál a ona měla pocit, jako by slyšela jeho mumlající hlas. 'Úlet, jen úlet...'
Den se vlekl v nekonečném tempu a Hermionu neustále hlodal červíček pochybností, zda udělala správnou věc. Kdykoli Dereka spatřila, dělal, jako že neexistuje a šel jiným směrem, aby neměli šanci se potkat. Pokaždé v takové chvíli se jí sevřel žaludek a hrdlo a do očí se jí draly slzy. Snažila se sama sebe přesvědčit, že to dopadlo dobře a takhle je to vlastně nejlepší. Nejhůř se ale cítila, když si vzpomněla na Willa, který jí vytrvale psal a líčil jí, jak se na ni už těší. Na vyučování ten den chodila s Dermidem, protože si nedovedla představit, že by se na každé hodině měla vidět s Derekem a na druhou stranu se bála každé vteřiny nicnedělání. Při takových chvílích musela o všem moc přemýšlet a tak se jim raději vyhýbala. Potom ale nastal moment, kdy už to nešlo.
Vládla večerní unavená atmosféra, kdy všichni věděli, že povinnosti už jsou za nimi a s volným časem nakládali podle svého uvážení. Někteří si šli lehnout, jiní trénovali famfrpál a další se potají sešli v jedné z ložnic, aby si odpočinuli od vzorného vystupování. Mione chvíli přecházela po svém pokoji, aby nakonec praštila do zdi.
"Sakra!" zaklela a vzápětí si s bolestným výrazem mnula ruku. Nemohla déle zůstávat zavřená u sebe v ložnici. Cítila se, jako by ji někdo uvěznil v kleci s jejími výčitkami a odhodil klíč. Zběžně na sebe natáhla kabát a popadla rukavice, chtěla vypadnout. Proběhla spletí ledových chodem a vyšla na zasněžené kruvalské pozemky. Jemný třpyt měsíce se odrážel od ledových krystalků a vykresloval svými štětci blyštící se sněhové monumenty. Párkrát se zhluboka nadechla, jako by ledový vzduch mohl vyčistit její hlavu. Zatřepala s ní a dlouhý tmavý závoj vlasů se rozevlál do všech stran. Pomalým krokem sestoupila na cestu, kterou se vydala skrz ledovou krajinu. Noc ji přijala pod sametový háv tmy a objímala ji ze všech stran. Byl to příjemný pocit, který jí dával představu, že v tom není sama a že má tajného spiklence.
Zhluboka dýchala ledový vzduch, který ji mrazil v hrudi a nerozhodně se rozhlédla kolem. Byla už daleko od hradu a všude panovala tma. Když si chtěla posvítit hůlkou, zjistila, že ji nechala v ložnici. Povzdechla si a bezradně se snažila očím přivyknout na temno. Vzpomněla se na Gellerta a po tváři se jí skutálelo pár slz, které hned zamrzaly. Měla nepříjemný pocit z toho, že byl onen vrah stále na svobodě. Jako by uslyšela zasvištění vzduchu. Oklepala se hrůzou a vyrazila zpět k hradu. Bez hůlky se cítila strašně bezmocně a ohroženě. Doběhla do světla, které vrhaly dvě louče zavěšené u hlavního vchodu, až tam se zastavila. Posadila se na promrzlé schody. Pohled jí padnul na pár rukavic, které měla natažené. Uvědomila si, jak je získala a před očima se jí opět zjevila Derekova tvář. Vztekle je strhla, vyskočila na nohy a mrštila jimi do tmy. Po tváři jí přeletěl zděšený výraz, když jí noha podklouzla na zledovatělém schodu. Noční ticho proťal její zděšený výkřik, když dopadla na schody. Tvář se jí zkřivila bolestí a ona se s vyjeknutím chytla za svou pravou nohu. Měla ji v nepřirozeném úhlu a zhruba deset centimetrů pod kolenem cítila řezavou bolest. S vypětím všech svých sil a s hlubokým nádechem, aby překonala bolest, si rychle promrzajícími prsty vyhrnula kalhoty. Bolavé místo měla zrudlé a kůži proraženou do krve. Opatrně se dotkla chvějícími se konečky prstů krvavé rány a vysykla bolestí. Pevně semknula oční víčka a rty a snažila se bolest nevnímat. Pokusila se zvednout na druhé noze. Při každém sebemenším pohybu svalů jí pravou nohou projela vlna bolesti. Opět se sesunula k zemi. Věděla, že na tohle by stačilo jednoduché srůstající a zacelovací kouzlo, ale k tomu by potřebovala hůlku.
"Pomoc!" vyjekla zoufale a hlas se jí zlomil v další vlně bolesti. Položila si hlavu na zledovatělý kámen a prokřehlé ruce si zastrčila do kapes. Okolní zima se pomalu, ale jistě dostávala pod jednotlivé vrstvy oděvu a Hermiona věděla, že v krutých severských mrazech by mohla i umrznout. Zoufale znova zakřičela. Nikde nikdo. Jako na zavolanou se z nebe začaly snášet v jemných obláčcích malé vločky a padaly jí do vlasů. Z úst se jí prodral vzlyk, když se jí před očima objevila Derekova tvář. Musela s ním ještě mluvit. Až v této bezradné situaci si uvědomila veškeré své pocity v té věci. Uslyšela jakoby z dálky, jak vrzl otvírající se hlavní vchod.
"Pomoc!" vyjekla znovu, jakoby probraná z tichého spánku. Slyšela křupání sněhu a pak klapot podpatků na ledových schodech. Sklonila se k ní černovlasá dívka s divokým výrazem v tmavých očích, jejíž jméno si nepomatovala, jen věděla, že chodí také do sedmého ročníku.
"Có se stálo?" vyjekla vyděšeně a měřila si Hermionu od hlavy k patě.
"Moje...noha..." vydechla a znovu si vytáhla nohavici. Dívce se rozšířily oči překvapením a vytáhla hůlku.
"Svojí jsem nechala v ložnici," objasnila slabě Hermiona, zatímco dívka mumlala nějaká slova v severštině a ona cítila podivný tlak v noze. Útlými, ale silnými pažemi jí pomohla černovláska vstát a vyjít schody. Přesto, že noha už byla uzdravená, pořad v kosti cítila podivný tlak.
"Nésmiš nóhu móc zátěžóvat," upozornila ji dívka a Hermiona přikývla.
"Já... děkuju," sklopila oči, ale potom se rychlým krokem vydala k jedné z chodeb.
"Kám to déš? Měéla bys jít na óšetřóvnu," slyšela za sebou ještě volání své zachránkyně, ale když nereagovala, dívka se vydala opačným směrem. Mione se zarazila a hlavou jí proběhlo Derekovo jméno. Vyběhla zpět do mrazu a opatrně slezla po schodech do sněhové závěje. Nikde neviděla černou kožešinu Derekových rukavic. Bledými prsty prohrabovala vrchní vrstvu sněhu. Zarazila se, když se otřela o něco jiného než sníh. Podívala se tím směrem a odhrnula čerstvou vrstvičku sněhu. Bylo to to, co hledala. Oklepala je a rychlým krokem se vydala zase do hradu. Se svíravým pocitem v hrudi a slzami v očích proběhla několika chodbami až k Derekově ložnici. Přešlápla a potom rozhodně zabušila na dveře. Nic se nestalo. Zopakovala svůj pokus a pomalu propadala panice. Zabrala za kliku. Bylo zamčeno. Teď už se jí slzy skutálely i po tvářích. Sesunula se na zem a bezradně si opřela hlavu o stěnu. Proč měla takovou smůlu? Proč nedostala šanci mu to vysvětlit? Spravit to, co pokazila?
"Hermiono?" ozvalo se nad ní překvapeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abogarth Abogarth | 16. září 2008 v 19:35 | Reagovat

Super kapitolka. Už se těšim na další dílek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama