20.kapitola: Tak takhle ne

18. října 2008 v 17:58 | Leena de Noir Idée |  Do minulosti
Okecávací kapitola.... co víc říct..... omlouvám se, že není Rozhodnutí.... bude snad co nejdřív...

"Wille!" vyskočila rychle na nohy. Ani se nepohnul, jen mlčky sledoval její počínání. Derek také pomalu vstal a postavil se kousek za Hermionu. "Já ti to chtěla vysvětlit hned, co jsem přijela," povzdechla si hlasem, který nabýval na plačtivosti
"Máš příležitost," podotkl, jeho hlas náhle nabral chladnosti. Pěsti měl pevně sevřené, ale zatím se nepohnul ani o píď. Hermiona párkrát naprázdno otevřela a zavřela ústa neschopná slova. Najednou, když byla v té situaci, bylo neuvěřitelně těžké pokusit se cokoli objasnit. Will krátce pokýval hlavou, otočil se na patě a rázným krokem se vydal do hradu.
"Počkej, můžeme si to vysvětlit, ne?" pokusil se ho zarazit Derek. Will po něm hodil nečitelným pohledem, ale nezastavil se. Hermioně se v koutku oka zrodila křišťálová perla, která neváhala vrhnout se na krkolomnou cestu přes její tvář. Derek pevně stiskl Hermioninu ruku, ale neřekl ani slovo, tušil, že to tak bude lepší.

"Hermiono?" ozval se nesmělý Nicolin hlas. Hermiona neodpověděla, jen dál zírala před sebe. Byly čtyři hodiny ráno. Zhruba před hodinou odjel Derek a zbytek Kruvalských studentů zpět do své školy. Ucítila kamarádčiny ruce na ramenech. Chvíli obě mlčely, než se na ni Hermiona smutně obrátila.
"Ty na mě nejsi naštvaná?" zeptala se slabě.
"Mám důvod? Je to tvůj život, tvoje věc," povzdechla si Nicol. "Mám Willa ráda, ale chápu, že nemám ani nejmenší právo ti něco vyčítat," dodala.
"Děkuju," sklopila oči Hermiona. "Jak je na tom Will?"
"Mno," začala Nicol a odmlčela se. "Celkem se ztřískal, kluci ho dovedli do ložnice asi před hodinou, usnul, jen co dolehl."
Hermiona provinile mlčela.
"On to zvládne, neboj," dodala do ticha zrzka a začala rozplétat již rozvolněný kamarádčin účes. Tmavovláska nic neřekla, její pohled byl prázdný. Jako by tak vyjadřoval kompletní dění uvnitř její duše. Svíravý pocit sžíral její hrudník a v hlavě ji dunělo, jako kdyby někdo bušil na tisíce bubnů.
"Ale ty by si už měla také jít spát nebo se zítra probudíš až k večeru," mrkla na ni kamarádka a na chvilku ji tak vytrhla ze zamyšlení. Po chvíli krátce přikývla, Nicol jí ještě popřála dobrou noc než odešla do vedlejší místnosti a nechala ji tak samotnou na pospas jejím výčitkám. Amanda a ostatní dívky v ložnici ještě nebyly, Mione to ani nehodlala řešit, nepamatovala si, že by je vůbec od příjezdu viděla. Ulehla pod prohřátou deku, vlasy rozhozené na polštář, přestože neměla na spánek ani pomyšlení, její tělo mělo naprosto jiný názor a podlehlo nátlaku touhy po dřímotě.

Pomalu začal březen, Hermiona se začala za pomoci Nicol otřepávat a jen se smutkem pozorovala Willa, který na ni od té doby nepromluvil ani slovo. Brian a Albus věděli, že Will potřebuje větší podporu než Hermiona, která ji již nalezla u Nicol, takže k Mion vysílali jen tu a tam smutné a omluvné pohledy. Derek za Hermionou pravidelně jezdil každý víkend, kdy mohl. V jejich vztahu jako by ale nastal od té doby čas mlčení, Hermiona nebyla schopná na něj mluvit a i když se ji snažil všemožně rozveselit, jeho snaha pomalu utuchala. Jakoby se zbytky sněhu mizely i články, ze kterých byl postaven jejich vztah.
Na rozblácených loukách se v zažloutlé trávě začaly objevovat první barevné flíčky, které ukazovaly, že zimu již střídá jaro. Tohle období vykreslovalo na tvářích mnohých studentů, kteří již byli znaveni zimou, rozradostněné výrazy a o volných hodinách se již oddaně proháněli na stále ještě promrzlé zemi raději, než aby seděli v hradu.

"Nemohl by jsi přestoupit?" zeptala se tiše Hermiona, která se tiskla v Derekově náručí. Bylo pozdní odpoledne březnové neděle a voňavý jarní vzduch už se začal obohacovat o studené nitky přicházející noci.
"Mione," povzdechl si Derek, tohle téma už řešili několikrát. "Nemůžu. Rád bych ale nemůžu," zašeptal jí do vlasů. Zavřela oči a opřela si hlavu o jeho hrudník, cítila jeho nádechy a tlukot srdce. V hlavě jí poletovalo nesčetně nevyřknutých obav a stále přibývaly. Každý víkend jí připadalo, jako kdyby Dereka viděla poprvé a jako kdyby jí byl čím dál vzdálenější, v nitru ale věděla, že nesmí tenhle vztah nechat ztroskotat, nebylo by to nic, za co byla schopna obětovat Willa. Přešlápla z nohy na nohu a zvedla pohled k Derekově tváři, když cítila, jak jeho paže pomalu uvolňují stisk. Smutným pohledem jako by dávala najevo, že je srovnána s jeho odchodem. Naposledy ji jemně políbil, než se přemístil pryč.
Pomalým krokem vešla zpět na bradavické pozemky a zamířila směrem k hradu. Víry jarního vzduchu jí cuchaly vlasy a ona si přála být volná stejně jako ony. Hlavou jí probleskla vzpomínka na 's-letax', jeho příprava již byla téměř hotová, měla divný pocit, jako kdyby jí někdo pomáhal. Vždy když vstoupila do komnaty nejvyšší potřeby se ve vzduchu vznášelo vtíravé tušení, že tam nedávno někdo byl. S ředitelem byla domluvená, že dostuduje sedmý ročník tady i se zkouškami OVCE, ale pomalu si musela přiznat, že tu již nebylo nic, co by ji táhlo domů. Téměř si nepomatovala tváře svých přátel ani rodičů ze své doby a s každou myšlenkou na návrat se dostavovalo silnější a silnější přesvědčení, že se to nepovede.
"Au," ozvalo se hlasité zaprotestování, když do někoho vrazila, překvapeně vzhlédla, teprve teď si uvědomila, že je téměř u hradu. Shlížely na ni Willovy tmavé oči a žaludek se jí sevřel.
"Promiň," zašeptala tlumeně. Pokýval hlavou a otočil se na patě, aby odešel. V ruce svíral koště, zřejmě jim právě skončil trénink. V poslední chvíli zachytila za cíp jeho rukávu, aby ho zastavila. S tázavým pohledem se na ni otočil.
"Je to nutné?" téměř šeptala. "Tohle mlčení, chození kolem sebe v ohromných obloucích..."
"Ne." Jeho odpověď ji překvapila, nevěděla, co říct. Chvíli mlčel, ale potom pokračoval.
"Není. Zkus se ale vžít do mé kůže. Nepřeji ti nic špatného. Ale je pro mne jednodušší tvářit se, jako že neexistuješ, než se s tebou bavit a sledovat, jak jsi s ním."
Mlčela. Na to neměla odpověď. Pokýval hlavou v chápavém gestu.
"Hodně štěstí." Stiskl její chvějící se dlaň a odešel do hradu.
Oči se jí pomalu zamlžily slzami, když sledovala jeho vzdalující se záda. Naučeným pohybem je rychle setřela a párkrát se zhluboka nadechla. Věděla jedno, nehodlala to takhle nechat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NarcissaB. NarcissaB. | Web | 18. listopadu 2008 v 22:01 | Reagovat

Ty mi ho mučíš! Ona je to moje milovaná a nejmilovanější postava a ty ho takhle týráš chudinku. Styď se :-D. No máš pravdu, tahle kapitola je opravdu hodně moc okecávací, ale hezky napsaná, takže mě se to líbí ;-). Jen tak dál... A sorry za to, že jsem tu tak dlouho nebyla... Už se těším na další úžasnou kapitolku a opovaž se ho zase mučit!

2 Kukluksnam Kukluksnam | E-mail | 1. března 2009 v 16:45 | Reagovat

Super :) A dááál?:) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama