21.kapitola: Něco tu nehraje..

1. března 2009 v 21:23 | Leena |  Do minulosti
Mám pořád nepříjemný pocit, že Vám něco dlužím a navíc chci mít tuhle povídku z krku, takže :-D Další kapitolka by měla být do pátku

"Nicol?" zeptala se do ticha překvapeně Hermiona. Společenská místnost zela prázdnotou, bylo už pozdě večer. Jediným studentem byl rudovlasá dívka schoulená v křesle, která se nepřítomně dívala do plamenů ohně. Trhla sebou, když bylo vysloveno její jméno.
"Mione? Co ty tu?" pokusila se na ni usmát, tvář jí zmáhala únava a ještě něco dalšího.
"Nemohla sem usnout, tak sem si sem chtěla jít posedět, ale lepší otázka by byla, co tu děláš ty? Nevypadáš na to, že by si nechtěla pomyslet na spánek," významným pohledem zabloudila k jejím unaveným očím. Nicol její domněnku potvrdila ještě širokým zazíváním. Hermiona se usmála a posadila se do křesla naproti ní.
"Nějak nemůžu usnout, přesto že bych chtěla," dodala na Mionino pozdvihnuté obočí.
"Nějaký speciální důvod?"
Nicol mlčela.
"Nechceš trochu kávy?" zeptala se po chvíli Hermiona, nechtěla ji nutit, aby jí řekla co se stalo.
"Dobrý nápad, když už nemůžu spát..." usmála se rusovláska.
Překvapeně následovala Mione po temných chodbách bradavického hradu. Prošly Vstupní síní a zahnuly do chodby vedoucí k mrzimorské společenské místnosti.
"Jdeme si uvařit kávu do Mrzimoru?" zaironizovala si Nicol a popoběhla, aby držela krok s Hermionou.
"Ne, do kuchyně," mrkla na ni šibalsky Hermiona a zastavila se u velkého obrazu.
"Vypadá to dobře," zhodnotila mísu s ovocem na obrazu Nicol, "ale káva to pořád není."
Hermiona jedním prstem pohladila zlatavou hrušku, která se začala svíjet smíchy a po chvíli se přeměnila v kliku.
"Páni," vydechla překvapeně Nicol.
"Vítej v zasvěcování do krás bradavického hradu," mrkla na ni Hermiona a s jemným vrznutím otevřela skryté dveře. Jakmile vstoupily, nahrnul se k nim zástup skřítků.
"Mohli by jste nám prosím přinést kávu?" naklonila se s úsměvem k jednomu z nich.
"Jistě, slečno," uklonil se a odcupital.
Nechaly se odvést ke stolu. To už se nad hlavami skřítků houpal stříbrný podnos s konvicí ze které se kouřilo a s dvěmi šálky. Mezitím ostatní skřítci nanosili nejrůznější dobroty od večeře a dychtivě sledovali, jaká bude reakce dívek.
"Já sem nacpaná," zaskučela Nicol, když vycházely z kuchyně. "Proč jen já tohle dělám?" zazoufala si.
"Protože máš chuť hřešit," zasmála se Hermiona, když opakovala její slova, která pronesla ve chvíli, kdy si brala asi pátý ze zákusků, které skřítci přinesli. Jako odpověď se ozvalo jen jakési zakňourání. V ruce si pohrávala s lahví máslového ležáku, kterou vyfasovaly jako dárek na cestu a potutelně se usmívala, vzpomenula si na doby, kdy takhle chodili do kuchyně s Ronem a Harrym. Trochu ji ta vzpomínka bodla u srdce, ale nebyla již tak silná, jako dřív.
"Tak co ty a Derek?" zeptala Nicol, když posedávaly na schodech vedoucích do Nebelvírské věže. V polovině se rusovláska zhroutila s výkřikem, že jestli půjdou dál, tak se 'zbleje', tak Mione raději přistoupila na variantu, že si chvíli odpočinou.
Hermiona chvíli jen zírala před sebe a přemítala nad vyřčenou otázkou. "Nevím." Odpověděla nakonec po pravdě.
"Jak jako nevíš?"
"Prostě... nevím, jak to bude, jak to je. Je to nějaký divný. Oba víme, že se to zatim řítí celý do háje, ale ani jeden nevíme co s tim dělat," povzdechla si Mione.
"Třeba to nebude tak..."
"Snad..."přerušila ji Mione.
Chvíli obě seděly v tichu.
"Mno, tak snad abychom šly, vždyť budou tak dvě hodiny ráno," vyskočila s úsměvem na nohy Nicol a tak se obě vydaly do společenské místnosti a následně do ložnic.

Když vešla následující ráno Hermiona do Velké síně, Nicol již seděla s klukama u stolu a snídala. Tedy, spíš usrkávala čaje. Mione byla překvapená. Dík tomu, že Nicol věděla, jak to teď s Willem má, sedala si s ní raději dál, aby se někdo necítil nepříjemně, ale teď se místo toho s Willem s úsměvem bavila. Vycítila Hermionin pohled a otočila se. Na tváři se jí objevil prosebný výraz a šibalsky se usmála. Hermiona se párkrát zhluboka nadechla a vydala se tedy rovnou k nim. Nicol si pohrávala s pramínkem svých vlasů a culila se na Willa, takže ten nereagoval nějak přehnaně na to, když si k nim Mione přisedla. Vrhla tázavý pohled na Albuse, ale ten jen pokrčil rameny a pousmál se, napodobila ho a nandala si skromnou snídani na talíř. Po dlouhé době prohodila s Albusem a Brianem zase víc než pár letmých slov a byla neuvěřitelně ráda. Dokonce se vyhnula nepříjemnému mlčení s Willem, protože ten se zaujatě bavil s Nicol.
"Tak snad abychom šli," podotkl Albus se smíchem směrem k Hermioně a Brianovi a mrkl směrem k Willovi a Nicol. Mione i Brian s úsměvem vstali.
"Tak my dem," poplácal Albus Willa po rameni. Will přejel pohledem zbytek výpravy a pokýval hlavou.
"My přijdeme za chvilku."
Mione se tázavě, ale s úsměvem podívala na Nicol a ta jemně zčervenala na tvářích a pohledem se zabodla do stolu. To už se ale trojice přátel vydala směrem ke dveřím.

"Co to...?" podivila se Hermiona a naznačila mávnutím hlavy směr, kde seděli Nicol s Willem. Albus s úculem pokrčil rameny a začal si pohvizdovat. Mione se tázavě otočila na Briana.
"Mno... jak to jen... jestli budeš Willovi něco vyčítat, tak tě zabiju, po dlouhý době je konečně zase v pohodě," nechtěně tak narazil na incident s Derekem. Albus náhle ztichl a s obavami se podíval na Hermionu.
"Takže jsou spolu?" pokusila se to s nadlehčením přejít a kluci jí za to byli vděční.
"To zase ne.." pokrčil Brian rameny.
"Ale Willík by určitě strašně rád," uchechtl se Albus a mávnutím hůlky vytrhl školníkovi z ruky hadr, kterým právě trpělivě leštil rám jednoho ze starých obrazů. Ten se zmateně rozhlédl, hlasitě zanadával a zvedl hadr ze země, kam mezitím spadl. "Jejda."
"Jak tak koukám, tak Nicol taky, co?" čím dál tím víc se usmívala Mione. Nyní jí bylo jasné, co dnes v noci její rusovlasou kamarádku trápilo. Byly jí očividné všechny její letmé úsměvy a zamyšlené pohledy do ohně.
"Už se učíte na OVCE?" zeptal se náhle Brian a zkazil veškeré kouzlo tohoto spikleneckého okamžiku, kdy se všichni tři spokojeně uculovali a mnuli si ruce nad tím, jak to s jejich přáteli vypadá.
"Cože??" vyhrkli dvojhlasně Hermiona s Albusem.
"Já začnu tak v květnu nejdřív, ty se učíš teď??" řekl Albus nastejno s Hermionou, která ale řekla trochu něco jiného - "Probůh, já na to dočista zapomněla!!!"
Brian se pobaveně podíval z jednoho na druhého a pokrčil rameny, načež zaplul do učebny. Albus s Hermionou se na sebe krátce zahleděli, aby o chvíli později následovali Briana s výbuchem smíchu.
Profesor McGray seděl celou hodinu mlčky za katedrou a pročítal si svazek pergamenů. Hermiona ho zamyšleně pozorovala, někoho jí velmi připomínal, zatřepala hlavou, zřejmě pouhý klam. V kotlíku jí probublával Doušek smrti a ona se modlila, aby se příliš nenadýchala načernalých výparů, které se nad ním zdvihaly. Z vlastních zkušeností věděla, že bolest hlavy ani žaludek na vodě a dokonce ani matné vidění není nic příjemného.
"Slečno Grangerová, vy už jste hotová?" podivil se profesor. Hermiona přikývla. A jak ji požádal, začala odlévat vzorek lektvaru. Zazátkovala malou ampulku v níž se nyní vířila černošedá tekutina a sebevědomým krokem se vydala ke katedře. Zastavila se u stolu. Zarazila se, když letmo zahlédla pergameny v profesorově ruce. Písmo na nich jí velmi připomínalo její vlastní a nákresy...
"Nechte mi to tady," pokynul k dřevěnému držáčku na ampule, když postřehl její udivený pohled a rychle pergameny zakryl. "Děkuji," dodal, když se Hermiona neměla k odchodu. Ještě chvíli setrvala na místě, než se vrátila na své místo. Cítila nepříjemné mrazení v zádech a věděla, že jí tu něco nesedí.
Druhou hodinu strávila pokukováním po muži za katedrou a před sebou měla otevřenou učebnici Obrany. Nedokázala se ale na učení soustředit, protože se jí v hlavě míhaly různé verze toho, jak to doopravdy je. Věděla ale, že jí k tomu, aby tomu mohla porozumět, pořád jeden kousíček skládanky chybí. Se zazvoněním hodila učebnici do tašky co nejrychleji to šlo, protože si chtěla s McGrayem ještě promluvit, ale než zvedla hlavu, byl pryč. Rychle vyběhla z učebny a zmateně se rozhlédla, McGray už v chodbě nebyl. Vydala se rázným krokem pryč, nevěděla pořádně jestli tam má chodit, ale věděla, že na další hodinu dorazí pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Flammea Flammea | Web | 9. března 2009 v 22:44 | Reagovat

páni tak rozhodně by mě zajímalo jak to dopadne, a jen tak mezi námi děvčaty je to moc hezká povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama